Facebook
Instagram
Sára začala běhat v lesoparku a denně tam pod jedním stromem vídala zmateného muže. Když ho oslovila, začal ji pronásledovat. Teprve od tety zjistila, že je to duch oběšence, jehož Sára asi vyrušila.
Chodím běhat do parku, kde je hodně lidí a není se čeho bát. Až na muže, který stojí denně pod stromem a tváří se naprosto šíleně. Je to člověk, co se tam před lety oběsil.
Při běhání jsem pod stromem vídala stále téhož muže
Hned, jak jsem se přestěhovala k tetě do Prahy, kde jsem začala studovat, jsem si našla nejbližší lesopark. Běhání je moje vášeň a denní odpočinek mezi učením. Teta trvala na tom, abych neběhala po tmě. Chodím kolem šesté večer, takže potkávám hodně lidí a nikdy jsem se nebála.
Snažím se okolí při běhu moc nevnímat, ale všimla jsem si jednoho muže, který nevenčil psa ani neběhal. Přitom byl každý den pod stejným stromem a v očích měl zoufalý výraz. První dny jsem si myslela, že třeba něco ztratil. Rozhlížel se kolem sebe a díval se i nahoru do koruny stromu. Ulétl mu snad papoušek?
Jenže kdyby hledal nějakou věc, nebo třeba psa, asi by to nedělal denně. Ledaže by to byl blázen, což by vysvětlovalo jeho nepříčetný výraz. Jednou jsem byla v dobrém rozmaru a chtěla zjistit víc. Zavolala jsem na něj, jestli s něčím nepotřebuje pomoci. Škubnul sebou a vyjeveně se na mě podíval. Nikdo jiný si ho nevšímal, jen já. Asi ho to rozhodilo.
Najednou se začal objevovat, kam jsem se pohnula
Jenomže od té doby za mnou začal chodit a objevoval se i na dalších místech. Nadávala jsem si, že jsem na sebe upozornila. Teď abych kvůli němu hledala jiné místo na běhání. Pak jsem ho nějakou dobu nepotkala a myslela si, že to sledování byl jen můj paranoidní pocit.
Jednou jsem šla výjimečně běhat večer před setměním, dříve jsem to nestihla. Nebyla jsem sama, vzala jsem spolužačku, která ale na běhání nebyla "dělaná". Pořád jsem na ni musela čekat, až se mi úplně ztratila. Bylo už šero, a když jsem se ohlédla, stál přede mnou. Oči měl propadlé a z pusy mu visel černý jazyk. Začala jsem křičet tak, že se z okolí seběhli všichni pejskaři, běžci i moje kámoška.
"Asi se mi jen něco zdálo," blekotala jsem. Nechtěla jsem ze sebe dělat blázna, protože už jsem věděla, že mám vidiny. Ten muž totiž okamžitě zmizel, nemohl být skutečný. Vyprávěla jsem to pak tetě a ta se úplně vyděsila. Prý se na tom místě před lety někdo oběsil. Zřejmě vídám jeho ducha.
Zapálily jsme svíčku a doufám, že mi dá pokoj
Teta od sousedky zjistila, který strom to byl. Odpovídal přesně tomu, pod nímž jsem onoho muže vídala. Teta navrhla, že bychom tam měly zajít a zapálit svíčku. Tu noc bylo výročí jeho smrti, jak jsme se dozvěděly od sousedky.
"Vídání duchů máme v rodině, na to si zvykej. Ale neměla jsi ho oslovovat, teď mu půjdeme popřát klid a pak si ho nevšímej. Doufejme, že tě nechá na pokoji," prohlásila teta. A přesně tak se stalo. Zapálily jsme svíčku, řekly pár slov a od té noci mám klid.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
