Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Sebastian uvítal, že jeho manželka začala víc pečovat o jejich vztah. Časem se ale ukázalo, že plnění položek na seznamu, který má z příručky o manželství, jejich vztahu spíše škodí.
Moje manželství s Alenou dlouho plynulo klidně a předvídatelně. Znali jsme se dokonale a náš každodenní život byl fajn, bez dramat a překvapení. Občas jsem ale cítil, že nám něco chybí - spontánnost, jiskra, ta radost, která nás provázela na začátku vztahu. Nikdy jsem to neřekl nahlas, protože každé manželství se časem mění a my jsme měli pevný vztah. Alena si ale zřejmě myslela něco jiného.
Manželka chce zlepšit náš vztah
Když jsem se jednoho dne vrátil domů z práce, Alena byla nezvykle veselá a na stole ležela nějaká nová kniha.
„Koupila jsem něco, co by nám mohlo pomoci,“ řekla nadšeně. „Je to kniha o vztazích. Má pomáhat párům znovu najít lásku a vášeň...“
Trochu mě to zneklidnilo. Opravdu potřebujeme knihu, abychom „opravili“ naše manželství? Netušil jsem, že Alena má pocit, že je něco špatně. Na jednu stranu jsem chtěl ocenit její snahu, ale na druhou stranu mě to znepokojilo. Nic jsem neřekl, jen jsem se usmál. Byl jsem přesvědčený, že je to jen chvilková záležitost.
Zpočátku byly ty změny příjemné. Alena mi během dne posílala zprávy, ve kterých mi připomínala, jak moc mě miluje. Byly to ty malé věci, které jsme kdysi dělali, ale později na ně zapomněli. Když jsem přišel z práce, čekala mě večeře při svíčkách, něco, co dříve patřilo jen ke zvláštním příležitostem. Alena byla během našich rozhovorů pozornější a častěji mě objímala.
„Dnes jsem udělala tvoje oblíbené jídlo,“ řekla s úsměvem, když mi servírovala spaghetti carbonara, které kdysi vařila, když byli její rodiče pryč a přišel jsem k ní přespat. „Myslela jsem, že by bylo fajn udělat si hezký večer...“ dodala.
„To je vážně milé,“ přiznal jsem. „Poslední dobou mě vážně překvapuješ.“
„Chci, aby to zase bylo jako dřív...“
Věděl jsem, že se opravdu snaží. Usmál jsem se, ale stejně jsem cítil lehké napětí. Proč ta náhlá snaha? A proč mi to všechno připadalo tak pečlivě zinscenované, místo toho, aby působilo přirozeně?
Bylo to příliš strojené
Časem se Alena stále více řídila radami z knihy. Přihlásila nás na taneční kurz, přestože jsme spolu nikdy moc netančili. Organizovala víkendové výlety, plánovala návštěvy kina, ale každá aktivita působila, jako by byla součástí nějakého scénáře.
Zpočátku jsem byl spokojený. Konečně jsme měli čas být spolu. Byl jsem rád, že Alena tolik pečuje o náš vztah, ale postupně mě to začalo znepokojovat. Všechna ta romantická gesta a společné akce mi připadaly příliš promyšlené, příliš umělé.
„Musím uznat, že je to opravdu hezké, ale...“ začal jsem jednoho večera, když jsme se vraceli z kina. „Není to trochu... vynucené?“
„Vynucené? Snažím se jen, aby nám spolu bylo lépe. Vždyť to funguje, ne?“ bránila se.
Chvíli jsem váhal, protože jsem jí nechtěl ublížit. „Funguje, ale potřebujeme knihu, abychom se měli rádi? Nemělo by to přijít samo?“ zeptal jsem se, protože ta gesta, i když byla milá, působila jako položky na seznamu úkolů.
Alena chvíli mlčela. „Možná máš pravdu. Ale já jen... chtěla jsem, aby to bylo jako na začátku. Chci, abys věděl, že mi na nás pořád záleží.“
Už jsem toho měl dost
Zatímco jsem se snažil pochopit, proč Alena tolik usiluje o změnu, začal jsem cítit stále větší frustraci. Každé jedno gesto, každý plánovaný večer... to všechno mě dusilo. Místo abych si užíval společné chvíle, připadalo mi, že plníme úkoly z příručky. Naše rozhovory začaly být formálnější a místo radosti ze společně stráveného okamžiku jsem přemýšlel, jaký úkol nás čeká dál.
Jednoho večera, když Alena navrhla další „rande podle knihy“, už jsem toho měl dost. „Už to dál nevydržím!“ vybuchl jsem. „Všechno působí tak uměle, jako bychom plnili plán místo toho, abychom si prostě užívali, že jsme spolu.“
Alena na mě šokovaně pohlédla. „Ale já se snažím!“ vykřikla. „Dělám to pro nás. Nechci, aby naše manželství ztratilo jiskru.“
„Ta kniha... ty rady... mě ničí...“ přiznal jsem.
Nastalo dlouhé ticho. Zdálo se, že to pochopila. Uvědomila si, že ve své snaze opravit naše manželství zapomněla na to nejdůležitější. Nakonec jsme si sedli, bez scénářů, bez plánů, a upřímně si promluvili o tom, co nás opravdu trápí.
„Možná máš pravdu,“ přiznala nakonec tiše. „Soustředila jsem se na tu knihu místo na nás. Jen jsem chtěla, aby to bylo jako dřív.“
„Já vím... Chápu, že jsi měla dobré úmysly, ale nepotřebujeme instrukce, abychom se milovali. Potřebujeme být spolu, mluvit spolu a nespoléhat se na nějaké cizí rady...“
„Máš pravdu. Možná jsem to vzala až moc vážně,“ připustila.
Na něco to možná bylo dobré
Po téhle debatě jsme se rozhodli knihu odložit. Namísto snahy realizovat nějaký scénář jsme začali víc mluvit o svých potřebách a snech, zkrátka o sobě. Zjistili jsme, že nepotřebujeme žádnou příručku, abychom si spolu zase užívali.
Začali jsme dělat věci spontánně. Občas jsme šli na neplánovanou procházku, jindy jsme jen seděli na gauči a povídali si o všem možném. Nebo jsme si pustili seriál. Bez tlaku, bez plánů, prostě jsme jenom byli spolu.
„Tenhle nový život se mi líbí,“ řekl jsem, když jsme o víkendu seděli na gauči a popíjeli čaj. „Žádné plány...“
Alena se zasmála. „Máš pravdu. Občas se moc snažíme něco napravit, místo abychom prostě byli spolu,“ odpověděla.
Cítil jsem, že jsme konečně našli ten správný způsob, jak posílit náš vztah. Naučili jsme se, že láska nepotřebuje příručky. To, co opravdu drží vztah pohromadě, je porozumění, otevřenost a blízkost. Kniha, která měla naše manželství zachránit, byla jen katalyzátorem, díky kterému jsme pochopili, že opravdová láska nemá scénář. Teď, spontánní a svobodní, si užíváme jeden druhého jako kdysi...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
