Facebook
Instagram
Česko se opět ponořilo do doby rouškové. Povinně zakrytá ústa a nos musíte mít ve veřejné dopravě, obchodech, kancelářích či třeba na úřadech. Jak se s tím vyrovnat, jak nepodlehnout panice a co překvapivě nejvíce pomáhá, popisuje v rozhovoru pro Lifee.cz psychiatr MUDr. Jan Cimický.
Pocity nejistoty a návratu nekomfortní situace mnohé z nás uvádějí do stavu skleslosti, nenálady až beznaděje. K tomu přidejme konec optimistického léta a nástup podzimu, který si slabší povahy spojují s psychickou nepohodou. Na koho současná situace nejvíce dopadá a jak se vyznat v tom, co se v nás odehrává?
Přebírejme zkušenosti
V době minulé krize jsme byli nabádáni, abychom se věnovali víc našim blízkým seniorům. Jak jsou na tom podle vás s vnímáním těchto životních komplikací právě oni?
Kupodivu generace našich seniorů se s touto situací dokáže vyrovnat lépe než my, generace střední. Ono to není až tak překvapivé, protože jsou to ročníky válečné. Tito lidé zažili padesátá léta, okupaci v osmašedesátém a spoustu osobních životních kotrmelců, takže jsou životem zocelení. V téhle nepřehledné situaci, kdy jsou vyhlídky stále nejisté a nikdo neví, co bude dál, jak se krize bude vyvíjet, tak oni vzhledem k tomu, že mají životní zkušenosti a zážitky, jsou na ni mnohdy lépe připraveni než my, tedy jejich děti.
A kdo podle vás tedy situaci snáší nejhůře?
Dělali jsme výzkum u dětí školního věku, od prvňáků až po studenty a zjistili jsme že, situace překvapivě nejtíživěji dopadá právě na ně. Nejvíc vystrašené byly děti úplně nejmenší, protože cítí, že se kolem nich něco nepřirozeného děje, ale nedokážou to vyhodnotit. Také jim fyzicky scházeli kamarádi a vrstevníci, se kterými do té doby až tak nekomunikovaly anebo byly ve spojení jen telefonem a na sociálních sítích. A co se týká adolescentů, tedy dětí kolem 15 až 16 roku, tak se ukázalo, že jim nenaháněl strach z budoucnosti a z toho co bude, ale že nemohli sportovat, překvapivě jim chyběl tělocvik. Tak toto jsou situace podložené výzkumem a spočítanými fakty.
Hlavně se nestresujme
A co naše generace tedy střední, jak jsme na tom my?
Z hlediska sociální nejistoty je na tom střední generace opravdu nejhůř. Na ni doléhá nutnost zabezpečení rodiny, musí vydělávat, má určitou představu o tom, jak by chtěla prožít svoje stáří, a ono je to teď silně narušeno. Tím, že se hospodářská situace zhorší a pravděpodobnost jejich odchodu do důchodu prodlouží, nastupuje spousta nejistot a pochybností. Takže teď dochází k paradoxu, že starší generace podpírá mladší.
I když jsme sledovali rostoucí čísla počtu nakažených, přesto nás situace opět trochu zaskočila. Jak se zachovat při téhle změně?
Já si myslím, že populace přirozeně inteligentní chápe, že změny mohou nastat velmi rychle a více méně na to také byla mediálně připravována. Takže to, že se ze dne na den změní situace a že se budou zase nosit roušky, na to měli už být připraveni a nemělo by je to nijak traumatizovat. Samozřejmě, je to otravné, a je to nekomfortní. Navíc je tu nejistota, jestli to vůbec pomůže, nebo ne, jestli to není jenom taková jako škraboška, za kterou se schováváme a vlastně ani nevíme, jestli vůbec pomůže. Je taková řekněme pomoc v tom, aby si lidé mohli říct, že jsou pro své zdraví také schopni něco dělat a že je to určitá oběť, kterou přinášejí.
Víte, situace je v celé Evropě a možná celém světě stejná, proti sobě stojí určité odhady odborníků a laiků, kteří na ni chtějí mít názor, ale jistotu nemá nikdo. A to právě vyvolává právě ony stavy úzkosti, které někdy vyžadují i lékařskou péči. A já vám můžu potvrdit, že naše ordinace je k prasknutí nabitá. Ozývají se lidé ne proto, že by se báli koronaviru, ale proto, že se objevuje spousta věcí, které s ním souvisejí a které jejich život a osudy významně ovlivňují. Třeba už jenom to, jestli budou děti zase doma a jak to budou řešit, kdo je bude hlídat a tak dál…
Roušky jsou symbol
Myslíte, že je popírání a bagatelizování nutnosti nosit roušku jeden z možných projevů obrany proti nejistotě?
Ano, ale je opravdu naivní domnívat se, že nás někdo ovládá. Mě nikdo neovládá, já si roušku neberu proto, že bych chtěl, ale já tím naznačuji, že chráním ty druhé. Protože pokud já v sobě mám virus, o kterém ještě nevím, a vydechoval bych ho, tak samozřejmě tím ohrožuji druhé a rouškou tuto možnost výrazně snižuji. Takže rebelovat proti rouškám můžeme, pokud nás to uklidní, můžeme je manifestačně upálit, ale je to pouze určité gesto, kterým se zbavujeme úzkosti, protože vlastně ona ta rouška je do jisté míry personifikace viru.
