Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Táňa se rozhodla vyrazit na rodinný výlet. Její optimismus ale vyprchal už na začátku cesty, protože je zradilo auto. Pak přišli o ubytování a náhradní chata byla v katastrofálním stavu. A navíc začalo pořádně pršet.
Právě jsme dojedli nedělní oběd a usadili se na gauči před televizí. Můj manžel Lukáš koukal do telefonu a pak navrhl, že bychom nadcházející prodloužený víkend mohli strávit jinak než obvykle. Ten nápad se mi hned zalíbil, výlet by nám prospěl.
Vyrazili jsme na rodinný výlet
Začali jsme přemýšlet nad tím, kam bychom mohli vyrazit. Nakonec padla volba na Beskydy. Ani já, ani Lukáš jsme tam nikdy nebyli a děti už vůbec ne. Prošli jsme spoustu nabídek a našli jednu, která nám připadala ideální. Sehnat na poslední chvíli volnou chatu byl malý zázrak, takže naše radost byla dvojnásobná. Opravdu jsem se těšila, že aspoň na chvíli vypadneme z města.
Hned v pondělí Lukáš zajel s autem do servisu, aby měl jistotu, že je všechno v pořádku. Mechanici ho ujistili, že naše auto je ve skvělém stavu. A tak jsme ve čtvrtek odpoledne vyrazili.
Jenže po necelých sto kilometrech naše auto zničehonic vypovědělo službu. S Lukášem jsme se na sebe nechápavě podívali. „Jak to?“ vydechla jsem. „Vždyť mechanici říkali, že je všechno v pořádku!“
„Právě...“ zamumlal Lukáš nervózně.
Přes veškerou snahu se nám auto nepodařilo nastartovat. Nezbylo nám nic jiného než zavolat odtahovku. Naštěstí nešlo o nic vážného a problém se dal celkem rychle odstranit. Přesto jsme přišli o pár hodin a několik tisícovek. Když jsme se znovu vydali na cestu, nálada celé rodiny byla na bodu mrazu...
Po autě nás zradilo také ubytování
Na místo jsme dorazili až večer. A co jsme zjistili? Že chata, kterou jsme měli rezervovanou, je obsazená. „To má být vtip?“ pronesla jsem naštvaně.
„Nedali jste vědět, že přijedete až večer. Hosty ubytováváme do čtyř...“ pokrčila rameny majitelka.
„Když jsem nevolala, tak je přece jasné, že přijedeme!“ vyjela jsem na ni rozčileně.
Došlo na slovní přestřelku. Paní ale byla natolik slušná, že nám dala číslo na svého známého, který pronajímá chaty nedaleko. „Třeba bude mít něco volného,“ řekla.
Neměli jsme na vybranou, už bylo opravdu pozdě. Zavolala jsem mu. Měl volno, ale za vyšší cenu, než jsme plánovali. Jenže představa, že bychom se otočili a jeli domů, byla nemyslitelná.
Zažili jsme hotové peklo
Stav chaty mě zklamal. Cena absolutně neodpovídala tomu, co jsme dostali. Nechtěli jsme se hádat. Měli jsme štěstí, že vůbec bylo něco volného. Uvnitř byla spousta špíny, zřejmě se tu neuklízelo už dlouho. Co bylo horší – nefungoval bojler, takže tekla jen studená voda a topení nefungovalo. A počasí nám vůbec nepřálo, byla zima. Vytáhli jsme z kufru všechny teplé mikiny a svetry.
„Tak jo, nemá smysl si stěžovat,“ snažila jsem se povzbudit rodinu, i když jsem sama byla zoufalá. „Užijeme si to, jak jen to půjde.“
„Přesně tak,“ přidal se Lukáš.
Nevím, koho jsme se snažili utěšit víc, jestli děti, nebo sami sebe. Děti byly zklamané a vůbec se jim nedivím. K tomu všemu totiž začalo pršet. Doufali jsme, že do rána se to zlepší a vydáme se na výlet.
A opravdu, ráno bylo slunečno, i když zima. Teple jsme se oblékli a vyrazili, přestože děti brblaly. Snažila jsem se držet nervy na uzdě, jenže ani ne za půl hodiny začalo lít jako z konve. Museli jsme se vrátit. Byli jsme úplně promočení. Pršelo celý den, takže jsme zůstali zalezlí v chatě a zahřívali se čajem.
Už raději nikam nepojedeme
Sobota byla skoro stejná, jen s tím rozdílem, že lilo ještě víc a slunce se neukázalo ani na chvíli. Pak naše Maruška začala kýchat. Měla jsem strach, že se z toho vyklube nachlazení. Asi není třeba dodávat, že celá rodina byla naprosto znechucená. Měli jsme si užívat horské túry, opékání buřtů a krásné výhledy. Místo toho jsme trčeli v polorozpadlé chatě, za kterou jsme zaplatili majlant.
V neděli ráno jsme to zabalili. Pořád mrholilo, občas dokonce dost silně. Když jsme dorazili domů, dcera měla horečku. Lukáš okamžitě běžel do lékárny.
„Konečně doma...“ vydechla jsem. Byla jsem psychicky na dně. Nejenže jsme si výlet neužili, ale ještě jsme utratili spoustu peněz nad plán.
Po Marušce onemocněl i náš malý Mareček, pak Lukáš – a nakonec já. Oni se z toho dostali celkem rychle, ale já byla vyřízená skoro dva týdny. Shodli jsme se, že další prodloužené víkendy budeme trávit doma. I kdyby někdo přišel se sebelepším nápadem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Doporučené video
Související články
