Tereza (29): Na mateřské mi manžel počítá každou korunu. Byla jsem zvyklá si dopřávat

Když jsem byla těhotná, všichni mi říkali, že mateřství je to nejkrásnější období v životě ženy. A já tomu věřila. Jenže dnes, po dvou letech doma s dcerkou, si připadám spíš jako služka. Nejenže nemám čas sama na sebe, ale i každá koruna, kterou utratím, se obrací proti mně.

Anna (28): Manžel si myslí, že péče o dítě je brnkačka. Tak jsme si na jeden den prohodili role

Cítím se jako šmudla

Můj manžel Petr byl vždycky spořivý, ale dřív mi to přišlo spíš roztomilé. Uměl dobře hospodařit, přemýšlel nad každou investicí a já měla pocit, že vedle něj budu v bezpečí. Jenže jakmile jsem odešla na mateřskou, všechno se změnilo. „Musíme šetřit, dokud budeš doma,“ opakuje mi snad každý druhý den. Jenže pod pojmem „šetřit“ si on představuje, že já nemám utratit vůbec nic.

Všechno, co není nezbytné pro dítě nebo domácnost, je podle něj zbytečnost. „Nehty? Kadeřnice? Na co? Stejně nikam nechodíš,“ odsekne, když si dovolím jen nadhodit, že bych potřebovala ostříhat konečky. Tahám stejný kabát už třetí rok, boty mám sešlapané a když si koupím levné tričko, musím se zodpovídat, za kolik bylo. A i když řeknu pravdu, stejně se dívá s podezřením, jako by mi nevěřil.

Podle mého názoru jsem nikdy nebyla rozmařilá. Ano, ráda jsem se o sebe starala. Chodila jsem ke kadeřnici, na nehty, kupovala si hezké oblečení. Ne proto, abych se předváděla se značkami, ale protože jsem se chtěla cítit dobře. Teď se ale ráno podívám do zrcadla a mám chuť se rozbrečet. Mastné vlasy, oloupaný lak na nehtech, unavené oči. Když vyjdu ven s kočárkem a potkám jiné mámy, cítím se jako šmudla. Ony mají pěkné kabáty, vlasy čerstvě nabarvené a já se schovávám za kapuci, aby mě nikdo nepoznal.

Petr mi tvrdí, že to přeháním. „Buď ráda, že máš zdravé dítě a střechu nad hlavou. Spokojená má být hlavně máma, ne?“ říká, jako by to byla nějaká univerzální pravda. Jenže já si nemůžu pomoct. Mám pocit, že čím víc se snažím být tou spokojenou mámou, tím víc ztrácím sama sebe.

Sylva (32): Zamilovala jsem se na pískovišti. Doma mě čekal manžel, ale srdce tlouklo pro jiného

Peníze nejsou všechno, ale bez nich se dusím

Kdykoliv potřebuju něco koupit – třeba pleny, dětské oblečení nebo drogerii – musím přesný seznam hlásit. Děláme si rozpis výdajů a já mám stanovený „rozpočet“. Jenže ten skoro nikdy nestačí. „To je tvoje vina,“ říká, když si dovolím postěžovat. „Kdybys tolik neutrácela, měli bychom víc.“ Jenže já neutrácím. Jen prostě žiju.

A přitom mám pocit, že on mě trestá za to, že se starám o naše dítě místo toho, abych vydělávala. Někdy mám chuť se sebrat a jít do práce, i kdybych měla dcerku dát do nějaké soukromé školky dřív, než jsem plánovala. Jenže Petr je proti. „Nechci, aby vyrůstala s cizími lidmi,“ říká. Ale když mu řeknu, že se cítím závislá a bezmocná, jen pokrčí rameny. Sama jsem prý chtěla na mateřskou.

Nechci od něj drahé dárky. Chci jen pocit, že mám právo žít aspoň na podobné úrovni, jako kdysi. Že nemusím žebrat o každou stovku. Pamatuji si, jak mi kdysi koupil náramek k narozeninám. Bylo to jednoduché stříbro, nic luxusního, ale měla jsem slzy v očích. Teď už mi pomalu ani nepogratuluje. Jen suše zmíní, že „na dárky teď není rozpočet.“ Na Vánoce prý nemám nic čekat.

Martina (41): Čekám čtvrté dítě. Vím, že je to dar, ale já už další miminko nezvládnu

Možná bych měla začít od sebe

Občas přemýšlím, jestli bych nebyla šťastnější sama. Ale pak se podívám na dcerku a sevře se mi srdce. Nechci, aby vyrůstala bez táty. Jenže taky nechci, aby viděla, že máma je někdo, kdo si nemůže koupit ani šampon bez povolení.

Přemýšlím, kde se to všechno pokazilo. Jestli jsem mu to dovolila tím, že jsem mlčela. Že jsem se nechala přesvědčit, že jsem marnivá. Možná jsem měla víc stát za svým. Teď si říkám, že se musím změnit. Najít si malý přivýdělek, třeba na internetu. Ušetřit si něco stranou, koupit si šaty bez výčitek.

Protože jestli mám být ta „spokojená máma“, musím se nejdřív začít starat o sebe. A jestli to Petr nepochopí, možná je čas začít přemýšlet, zda chci takhle žít i za pět let. Protože já nechci být jen matka, která počítá drobné.

Další příběhy ze života →

Slávka (32): Na mateřské jsem žila jako žebrák. Manžel kontroloval každou korunu