Návrat Černých baronů: Jak to bylo s Pomocnými technickými prapory doopravdy?

9. ledna 2019 Lucie Trávníčková
ČSLA
ČSLA

Zvláštní pracovní jednotky, nazvané Pomocné technické prapory (PTP), zřídil po vzoru Rudé armády tehdejší ministr obrany Alexej Čepička v září 1950. Navázal tím na svou kariéru ministra spravedlnosti, během níž se podílel na zřízení táborů nucených prací, do kterých pak posílal většinou domnělé politické vězně.

Počet Černých baronů

Do technických praporů byli umísťováni jak nově odvedení politicky nespolehliví branci, tak jejich „kolegové“, kteří již na vojně nějaký čas byli. Odhady, kolik lidí vlastně těmito útvary během čtyř let prošlo, se liší. Nejčastěji se uvádí číslo 40 tisíc, ale výjimkou není ani odhad 60 tisíc branců. Pobyt u technických praporů pak zaplatilo svými životy na 400 mužů.

Služba v PTP spočívala v tvrdé a namáhavé fyzické práci, obvykle na stavbách silnic, železnic, letišť, ale i bytových domů nebo nemocnic. Postavili například i Ústřední vojenskou nemocnici v Praze-Střešovicích nebo sídliště Petřiny. Nezanedbatelná část prožila svou vojnu v dolech, kde často museli překračovat denní normy o 30 i více procent. PTP se tak pro režim staly vítaným zdrojem levné pracovní síly a ekvivalentem převýchovných pracovních táborů. Hlavními technikami přitom byly ponižování a šikana.

PTP se dělily na lehké a těžké. Lehké PTP byly určeny zejména pro stavební práce, zatímco těžké (báňské) PTP pracovaly při těžbě v povrchových i hlubinných dolech – do nich také byli převáděni vojáci z rušených vojenských báňských oddílů.

Pomocné technické prapory existovaly až do května 1954, kdy je nahradily jednotky nazvané pouze Technické prapory. Do nich byli znovu zařazováni politicky nespolehliví, ale i branci, kteří by nikdy nemohli být odvedeni k bojovým útvarům, například lidé s těžšími nemocemi trvalého rázu. Po krátkém výcviku ve střelbě ze vzduchovky pracovali při výstavbě kasáren.