Facebook
Instagram
Přestože to bude letos již pětatřicet let od ničivého výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl, jde stále o aktuální téma. Celá oblast bude totiž ještě dlouho neobyvatelná. Jak celou situaci vnímali bezprostřední účastníci katastrofy? A jak to ovlivnilo jejich životy?
Když mladá Alya potká vojáka Pavla, okamžitě mezi nimi přeskočí jiskra. Na mladého muže však čeká nezáviděníhodný úkol, musí začít uklízet suť ze zničeného reaktoru. Na ukrajinské romantické drama Černobyl z roku 2014 se můžete podívat dnes ve 20:00 na Prima Max.
Dvě osudná zazvonění telefonu
„Té noci jsem slyšel jen dvě zazvonění telefonu. Rodiče rozsvítili světlo a začali rychle chodit po bytě,” vzpomíná Oleg Brjuchanov, syn Viktora Brjuchanova, ředitele jaderné elektrárny v Černobylu. V té době mu bylo šestnáct a se svou rodinou žil ve dvoupokojovém bytě v Pripjati. „Pak se zabouchly dveře a otec byl pryč. Ráno mi máma řekla, že došlo k nehodě, vše je vypnuté, okna musí být zavřená. Venku je radiace, ale neví, co se přesně stalo.”
„Taky mi později řekla,” pokračoval Oleg, „že když táta projížděl okolo reaktoru, pronesl, že to bude jeho vězení. Myslel si, že tam bude uvězněný a jen čas ukáže, na jak dlouho. Ten den jsem šel normálně do školy, fungovaly však jen dvě třídy. Pak nás pustili domů. To byl úplný konec naší školy. Otec byl po návratu domů bledý a pohublý. O ničem se s námi nebavil, raději to dusil v sobě.”
Písek, olovo, dolomit a bór
Dalším přímým účastníkem černobylské elektrárny byl navigátor vrtulníku Igor Pismenskij. „Mým úkolem coby armádního důstojníka bylo vykonat příkazy seshora. Cílem naší mise bylo shodit do zničeného reaktoru spoustu materiálu – nejprve písek, pak olovo, dolomit, bór. Materiál jsme naložili patnáct kilometrů od Černobylu. Pytle s pískem jsme dali do padáků, vzlétli a shodili je na určené místo. Ve vzduchu byl kruh čtyřiceti vrtulníků, které létaly každé dvě až tři minuty přímo nad reaktorem,” vzpomíná Pismenskij.
„Nikdo z nás se neodvážil otevřít okno. Z výšky dvou set metrů jsme po uhašení požáru viděli načervenalé ohniště. Věděli jsme, že je to nebezpečné, a nebyli jsme nijak chráněni. Záření sice nevidíte, ale cítíte to. Projevuje se kovovou pachutí na jazyku a bolestmi v krku. Dobře si pamatuji na to, jak jsme letěli nad městem Pripjať. Vše vypadalo surrealisticky. Město bylo již evakuováno, na balkónech ale stále viselo prádlo. Na ulicích byla pohozená kola a opuštěná auta.”
Mrtví kolegové
„Nevěděli jsme, že došlo k výbuchu,” řekl Anatolij Najďjuk, řidič hasičského vozu, který zůstal po příjezdu k elektrárně u auta, neboť měl na starosti otevření vodních děl. Jeho kolegové zatím stoupali po schodech k reaktoru. „Řekli nám jen, že došlo k požáru. Na střeše strojovny hořel oheň. Po půl hodině hašení se začali vracet zpět. Jejich obličeje zhnědly a zfialověly. Spousta z nich začala zvracet. Snažil jsem se jim pomoct sundat výstroj. Je to hrozné. Všichni z mého týmu zemřeli,” věší hlavu Najďjuk.
„Nechápu, jak to mohli naši nadřízení dovolit. Vedoucí jednotky nás nepovažoval za lidské bytosti. Lidé nebyli varováni před tím, co se děje. Nejvýše postavení se schovali do úkrytu a my jsme zůstali v centru nebezpečí. Nerad se tam vracím. Bylo to tak krásné místo...”
Zdroje informací:
Prima Max a Prima Zoom
News.sky.com: Chernobyl – The Real Life Stories Of The Worlds Worst Nuclear Disaster
