Zločiny Velké Prahy: První republiku si idealizujeme, přitom byla bída a pandemie, říká spoluautor seriálu Michal Dlouhý

Pane Dlouhý, jste „duchovním otcem” seriálu Zločiny Velké Prahy. Co bychom o něm měli vědět, než se v televizi prvně objeví jeho úvodní titulky?

Měli bychom mít alespoň základní představu o době, v níž se kriminální příběhy odehrávají. Šlo o rok 1922 a právě vznikla takzvaná Velká Praha, což přineslo větší změny, a to hlavně v organizaci pražské státní policie. Došlo totiž k připojení tehdy již venkovských lokalit ke stávajícímu území Prahy – jednalo se o 38 okolních obcí doposud spadajících do pěti politických okresů: Královské Vinohrady, Žižkov, Karlín, Smíchov a Zbraslav. Zatímco v Praze a v několika málo dalších velkých městech vyšetřovala v té době zločiny státní policie, na venkově to byli četníci. Tím, že došlo k rozšíření Prahy, dostali větší „rajón” pražští policisté, zatímco četníci se odtud začali stahovat. A právě do této doby a podmínek je seriál zasazen.

Slyšeli jsme, že jde o příběhy, které se skutečně staly. Je to tak?

Jednotlivé případy svůj reálný základ samozřejmě mají, jde o skutečné zločiny. Musíme si ale uvědomit, že bylo nutné je nejprve literárně zpracovat, pak přišla na řadu tvorba scénáře a další změny je nutné udělat třeba i po natáčení, protože scény musí být zajímavé. Také není možné v jednom dílu popsat všechny kroky, které bylo potřeba udělat pro dopadení pachatele, protože by byl děj příliš rozvleklý. Ale jak jsem uvedl, základ ve skutečných případech je v každém díle Zločinů Velké Prahy.

Vy jste se podílel už na přípravě neobyčejně úspěšných Četnických humoresek. V čem si jsou tyto dvě série detektivních příběhů podobné?

Podobné by si měly být právě atmosférou doby, do které jsou zasazené. Jde o první republiku, kterou máme tendenci si idealizovat, i když víme, že to tak docela idyla nebyla. Byla to doba po první světové válce, která mnoha lidem vzala a jiným zničila život, byla bída, lidé se vzpamatovávali z pandemie španělské chřipky. Přesto je v našich představách o prvních letech Československa vždy trochu nostalgie, která se promítla i do tohoto seriálu. To je obdobné jako u Četnických humoresek.

V čem se ale naopak Četnické humoresky a Zločiny Velké Prahy liší?

Zatímco Četnické humoresky jsou situovány do třicátých let, Zločiny Velké Prahy do počátku let dvacátých. V Četnických humoreskách hrají samozřejmě hlavní roli četníci, ve Zločinech Velké Prahy jsou to ale detektivové pražské státní policie. Na první pohled znatelný je rozdíl v oblékání a stylu života hlavních postav – zatímco četníci byli uniformovaní a žili podobně jako vojáci ve společných kasárnách, policisté měli život civilní. I když u pražské státní policie byli kromě detektivů v civilu i uniformovaní policejní strážníci, které v seriálu rovněž uvidíme.

Dalším rozdílem je také to, že v Četnických humoreskách většina dílů obsahovala dva zároveň řešené případy, ve Zločinech Velké Prahy se budeme soustředit na jeden. O řešení převážně vražd se budou starat jen tři hlavní postavy – detektivové, vrchní inspektor Hynek Budík, obvodní inspektor Rudolf Havlík a policejní agent Martin Nováček. V užším týmu detektivů zase můžeme hledat určitou podobnost s Hříšnými lidmi města pražského a legendární „čtyřkou” s radou Vacátkem a pány Boušem, Brůžkem a Mrázkem.

Co se vám na Zločinech Velké Prahy líbí nejvíc?

Líbí se mi, kromě jiného, vystižení povah jednotlivých postav. Každý z hlavních hrdinů je charakterově jiný, ale velmi dobře se doplňují. Hynek Budík je zkušený detektiv, který jde na případy se sobě vlastním laskavým přístupem, Rudolf Havlík je pro změnu stále obklopený ženami a Martin Nováček představuje teprve začínajícího policistu. Myslím, že se to zkrátka podařilo.

Nepodílel jste se jenom na Četnických humoreskách, vaše jméno bychom našli v titulcích mnoha dalších kriminálek. Kde berete inspiraci a podklady pro takovou práci?

Už od roku 1983 pracuji u policie, a protože mě od malička zajímala historie, plynule jsem přešel od té obecnější historie právě k historii četnictva, policie a historii kriminalistiky na našem území. Za tu dobu už je možné nasbírat velké množství materiálů a dokumentů, které potom zpracovávám do literární podoby a vydávám knižně. Mohu říct, že je o tyto příběhy opravdu velký zájem, čemuž jsem samozřejmě rád.

Když jsem tedy byl osloven s nabídkou podílet se na dalším seriálu, určitě bylo z čeho čerpat. Problém byl jen vybrat ty zajímavé a dobře zpracovatelné případy. Zároveň jsem nechtěl, aby šlo o případy známé, které už byly novodobě třeba i několikrát zpracované.

V čem konkrétně spočívala vaše práce na seriálu?

Kromě názvu seriálu jsem navrhl dobu a prostředí, v němž se děj odehrává. Dále hlavní postavy a vztahy mezi nimi. Poté jsem dodal jednotlivé kriminální případy, šlo tedy o to vybrat ty nejzajímavější a hlavně dobře zpracovatelné. Každý z nich jsem v krátkosti sepsal a nabídl ke konzultaci. Některé byly přijaty, jindy jsem vybíral další. Nakonec jsme se ale shodli a mohlo se postupovat dál, rozpracovat je pro potřeby natáčení. V průběhu psaní literárních scénářů jsme s jejich autory řadu věcí konzultovali, aby odpovídaly dobové realitě.

Říká se, že když autor námětu prvně uvidí konečné dílo, mívá někdy pocit, že už o něčem podobném slyšel – že se původní námět a výsledek liší ve všem, v čem se lišit mohou. Jak jste spokojen s výsledkem, tedy s konečnou podobou jednotlivých dílů Zločinů Velké Prahy?

Samozřejmě, že jsem měl možnost všechny díly seriálu již zhlédnout v pracovní verzi. Vždy se ale jedná o kompromis mezi původní představou a konečným výsledkem. Já nejsem spokojený, ale přímo nadšený. Mám z toho výsledného díla velkou radost. Režisér Jaroslav Brabec měl šťastnou ruku při výběru herců i dokreslení jejich postav. V seriálu se také odvíjejí zajímavé vztahové linky, ke každému detektivovi byl velmi dobře dotvořen jeho osobní život, což jsou všechno věci, které je potřeba nechat na dalších odbornících, na tvůrcích samotného scénáře. A já si myslím, že se podařil každý z těchto kroků. Diváci se tak mohou těšit na docela nové zločiny a jejich řešení.