
Veronika je krásná mladá slečna a je si toho vědoma. Její bývalý přítel si ji ale moc nehýčkal. Měl problém za ni zaplatit i lístek do kina. A tak se rozhodla, že zkusí štěstí jinde...
Nechci, aby to vypadalo, že jsem nevděčná nebo že mi jde hlavně o peníze. Ale je pravdou, že se cítím lépe, když mám po svém boku muže, který se o mě dokáže postarat.
Školní láska dlouho nevydržela
Před pár lety jsem dokončila vysokou školu. Byla to těžká škola a nemohla jsem chodit na brigády. Občas v létě jsem chodila k rodičům do firmy a tam jsem si vydělala na dovolenou u moře. Naštěstí mám solventní rodiče, a tak jsem nikdy o peníze nouzi neměla. Rodiče mi platili oblečení, studium vysoké školy a dostávala jsem i štědré kapesné.
Poslední tři roky vysoké školy jsem chodila s Martinem, který žil jen s rozvedenou maminkou. Bylo vidět, že nemá moc peněz. Zatímco mě rodiče platili ubytování v bytě, kde jsem měla pronajatou vlastní místnost, Martin se musel spokojit s vysokoškolskou kolejí. Když jsem se tam byla podívat, po pár minutách jsem věděla, že bych nebyla schopná v tomto prostředí bydlet.
Byl to bezva kluk, ale to k životu nestačí
Martina jsem měla ráda, a tak jsem dlouho neřešila, že mě nemohl pozvat na výlet do zahraničí nebo mi dát třeba parfém k narozeninám. Martin chodil na brigádu, ale musel si platit studium vysoké školy sám, a tak, ač se snažil, stále měl hluboko do kapsy. A tak jsem od něj byla pozvaná maximálně na večeři nebo zaplatil lístky do kina.
Po skončení vysoké školy jsem toho měla plné zuby. Vlastně jsem si začala uvědomovat, že mi utíkají roky, a Martin je zvyklý na jinou životní úroveň než já. Měl jiné hodnoty. Chtěl pracovat v nějaké neziskové organizaci a pomáhat druhým. Jenže taková pracovní pozice není adekvátně finančně ohodnocená. A představa, že Martin nebude mít peníze i nadále, mě znechutila.
Nový přítel se umí se životem poprat
Rozešli jsme se a já byla nějakou dobu sama. A pak jsem potkala Romana. Podnikal v autodopravě a po měsíci vztahu mi dal k dispozici automobil. „Nikčo, každý měsíc budeš mít ode mě plnou nádrž a nestarej se o povinné ručení. To je moje starost, stejně jako případné opravy,“ jen tak mezi řečí pronesl. A já si z toho doslova sedla na zadek. Slovo chlapa.
Cítila jsem se konečně jako žena. Konečně jsem měla vedle sebe někoho, kdo se umí postarat. Kdo není snílek a nepotřebuje zachraňovat bezdomovce nebo jiné pochybné existence. Kdo na první místo postaví mě a bude zachraňovat mě. Zatím na Romanovi nevidím jedinou chybičku a pevně doufám, že to tak zůstane. S Romanem bych si dokázala představit založit rodinu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].