
Vladislavova manželka Karolína ráda pomáhá ostatním lidem. Je to skvělá vlastnost. Když ale rodině začaly docházet peníze, Vladislavovi došlo, že musí zakročit.
S Karolínou jsme manželé už téměř deset let. Živě si pamatuji okamžik, kdy jsem si ji bral. Byl to nejhezčí den mého života.
Vzal jsem si ji, protože je hodná
Pamatuji si, že vlastnost, která mě na ni zaujala nejvíce a nakonec byla důvodem, proč jsem si ji vzal za ženu, byla její dobrota. Karolína je odjakživa laskavou duší, která by neublížila ani mouše. Je hodná, štěstí ostatních je pro ni vždy na prvním místě, když může, pomůže. Myslel jsem si, že je tato šlechetná vlastnost tím nejlepším, co může partnerka mít. A dlouho tomu tak bylo, vedli jsme spokojený, šťastný život.
Žili jsme ve dvou v malém bytě se psem, neměli jsme sice ta nejlukrativnější povolání, oběma se nám ale dařilo. Pak, před třemi lety, Karolína poprvé otěhotněla. Narodila se nám dcera Emička. Když měla v plánu odejít z mateřské, otěhotněla a pak se nám narodila druhá dcera Anička. Pracoval jsem tak jenom já a Karolína opět byla na mateřské. Se dvěmi dětmi jsme se museli přestěhovat do většího, náklady se zvýšily a můj plat přestával stačit. Dělal jsem, co jsem mohl, abych nás uživil a zajistil své rodině co nejhezší život. Totéž si zřejmě přála Karolína, její dobrota ale měla jiné plány.
Když se nám jednoho dne rozbila pračka a já chtěl vzít peníze z obálky, co jsme si schovávali na horší časy, s hrůzou jsem zjistil, že jsou pryč. Bál jsem se, že nás někdo vykradl, Karolína mě ale vyvedla z omylu.
Ráda přispívala na různé charity
„Viděla jsem na internetu sbírku pro holčičku, co má vážnou nemoc,“ řekla mi a oči se jí smutně leskly, „byla tak podobná Emičce… nemohla jsem si pomoct a ty peníze jí poslala. Promiň.“
Byla to ušlechtilá myšlenka, měsíc jsme ale kvůli ní nemohli prát. Pak moje manželka šla na nákup, na který jsem jí dal bezmála dva tisíce. Když se zanedlouho vrátila, šla s prázdnou.
„Před obchodem žebral nějaký starý pán, vypadal hrozně nemocný,“ řekla a po tváři jí tekly slzy. „Tak jsem mu ty peníze dala.“
Neuvědomovala si, že peněz sami nemáme dost
„A co teď budeme jíst?“ zaskučel jsem nešťastně a vložil si hlavu do dlaní. Chápal jsem, proč to dělá, ale nerozuměl jsem tomu, že nevidí, že peníze na rozdávání opravdu nemáme. Zatímco ona dávala potřebným, pomalu se z nás potřební stávali. Všechno vyvrcholilo tím, když mi oznámila, že všechny své dávky z těhotenství poslala na výstavbu hospice.
„Každý si zaslouží hezké, důstojné stáří,“ vysvětlovala mi a snažila se obhájit si své činy, „copak ti přijde normální, že dědečkové a babičky umírají v nehumánních podmínkách v nemocnici?“
Rozhodl jsem se zakročit
„Karolíno, prober se… my nemáme na to dávat peníze jiným,“ zvýšil jsem na ni hlas, ačkoliv jsem viděl, jak je nešťastná, „sotva vyžijeme… chceš, aby takhle jednou někdo dělal sbírku na naše děti, protože se o ně jejich rodiče nedokázali postarat?“
Vím, že to moje manželka myslí dobře, ale jestli bude dál takhle naše peníze rozhazovat, brzy nám nic nezbyde. Dohodli jsme se, že začne pracovat a že si rozdělíme společné jmění tak, aby nám tolik neublížilo, když náhodou provede další nezodpovědné darování. Naším vztahem to značně otřáslo, já ale vím, že to jinak nejde. Karolína by se pro ostatní rozkrájela, kdyby mohla. Musím tedy být ten zlý já a zastavit ji. Jinak můžeme rovnou vyhlásit osobní bankrot.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




