Facebook
Instagram
Muzikálový zpěvák Daniel Hůlka (53) v exkluzivním rozhovoru pro web Lifee.cz vzpomíná na 90. léta, kdy se díky roli Draculy stal prakticky přes noc hvězdou první velikosti a ve Zlatém slavíku dokonce porazil Karla Gotta. Jak sám říká, dnes už je usedlý ženatý pán, a především táta téměř čtyřleté Rozárky. Prozradil nám také, že by se s manželkou Barunkou nebránili druhému dítěti.
S Danem Hůlkou jsme se sešli v Divadle Broadway před představením Muž se železnou maskou, které rozvíjí příběh Tří mušketýrů od Alexandra Dumase. "Jsem velký milovník tohoto francouzského spisovatele. Četl jsem všechny díly Tří mušketýrů," přiznává zpěvák, který svou roli v Muži se železnou maskou považuje za jednu z nejkrásnějších.
Který z mušketýrů vám byl nejbližší?
Vždycky jsem měl nejraději Athose, protože to byl šlechtic. Většina kluků i holek zbožňuje d’Artagnana. Teď už jsem usedlý ženatý pán, ale mám za sebou období, kdy jsem byl hodně podobný Aramisovi. Proto jsme se nakonec s Michalem Davidem dohodli, že Aramis mi bude slušet nejvíc.
Po těch letech, co se v muzikálech pohybujete, je to pro vás už rutina, nebo pořád cítíte adrenalin a nové výzvy?
Kdyby to byla rutina, tak by se to nedalo vydržet. Na každé nové inscenaci je něco, co mě baví. Neříkám, že každé představení mi přiroste k srdci, ale od toho jsem profesionál, abych to zvládl. Mám nicméně tu výhodu, že jsem prakticky celý život v postavení, kdy si role můžu vybírat, nemusím brát všechno. Dokonce se mi několikrát stalo, že mi autoři napsali muzikál na míru. A to je potom krása.
Nedávno jste vystoupil na koncertu Legenda Zdeněk Borovec. Jak na našeho legendárního textaře vzpomínáte? Stál u zrodu vaší kariéry.
Zdeněk byl strašně moudrý a hodný člověk. Byli jsme dobří přátelé, na to jsem pyšný. Musím říct, že mě to hodně sebralo, když odešel. Dodnes to bolí. Jednak lidsky, ale také profesně, protože nikdo jako Zdeněk tady dnes není. Tím se nechci dotknout současných textařů, ale Zdeněk byl šlechtic. Snoubila se v něm moudrost s laskavostí a to se na jeho práci odráželo. Byl básníkem a miloval zpěv, proto dobře věděl, jak psát texty, aby se to dobře zpívalo i poslouchalo.
Jaký byl po lidské stránce? Jeho vnučka ho líčí spíše jako introverta.
Já jsem v soukromí také introvert a na jevišti exhibicionista. Ale bavit se Zdeněk ve společnosti rozhodně uměl, byl fantastický parťák.
Jak vzpomínáte na devadesátá léta? Byla skutečně tak divoká, jak lidé říkají?
Na tu dobu vzpomínám hrozně rád. To období se dokonce nazývá Období pražského muzikálového zenitu. Hrál se Dracula a Jesus Christ Superstar, ostatní muzikály začaly až později. Všichni mí kamarádi i já jsme měli dobrá zaměstnání a peníze, takže jsme si užívali života. Ty zločinecké kauzy, co se o nich dnes píše, nás minuly. Já ani nevěděl, že se něco takového děje. Staral jsem se o něco jiného, třeba o holky. Život byl krásnej, divadla plná nádherných holek, tak co bych se zajímal o politiku?
Jeden váš kolega dodnes vzpomíná, jak jste společně jezdili na vodu. Prý jste museli vyrážet až pozdě odpoledne, když se všichni vodáci vraceli, protože jste byl tak populární, že vás všichni poznávali.
To ne, pozdě jsme jezdili kvůli nám všem, protože se nám nechtělo vstávat. To byl takzvaný fakulťák, kdy jezdili na vodu herci a muzikanti z AMU. S touhle partičkou jsem sjížděl od jednadvaceti Vltavu, ale jinak jsem na vodu jezdil už od dětství. Miloval jsem to a tyhle fakulťáky, to byla paráda. Šéfoval tomu pan profesor Pachl, který učí na AMU tělesnou výchovu. Jezdili s námi Robert Jašków, Ivan Trojan, Martin Myšička nebo Kristýnka Frejová. Když mi bylo sedmadvacet, měl premiéru Dracula a ano, pak to bylo trochu komplikovanější.
Proč?
Člověk je na vodě oblečený jinak, než by lidé od Dana Hůlky očekávali. Někdo nemohl pochopit, že Zlatý slavík může být normální člověk. Já si přitom zakládal na tom, že jsem v rámci možností normální a obyčejný. Hodně mi k tomu pomohli kamarádi. Samozřejmě, že i na mě zapůsobila ta náhlá sláva, šly na mě hvězdné manýry. V takových chvílích mě ale naštěstí kamarádi vrátili na zem: „Přestaň se ze sebe posírat a začni se chovat normálně.“ A bylo po problému. Na druhé straně, vodáci jsou skvělý národ. Když jsme přišli do hospody s kytarou a začal jsem zpívat, tak bylo všechno v pohodě.
Měl jste prý také období, kdy vás sláva Draculy a to škatulkování do jedné role začalo štvát.
Měl jsem pocit, že mě ten Dracula hrozně omezuje. To je samozřejmě nesmysl a když potom člověk dostane rozum, tak si to uvědomí. Odehrát hlavní roli v představení, které se stane legendou a které zná celý národ, se nepovede každému. Jen blbec by byl naštvaný. Draculu hraju dodnes, aktuálně v Hudebním divadle Karlín. Mám za těch 27 let za sebou více než 1200 repríz. To je na české poměry neobvyklé. Vím, že když to odvysílají v televizi a druhý den vyjdu na ulici mezi pejskaře, tak mi o tom budou všichni vyprávět.
Myslíte si, že máte nástupce? V Karlíně vás alternuje Marián Vojtko, ale to je vaše generace.
Abych pravdu řekl, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ještě se necítím dostatečně stár na to, abych si hledal nástupce. Ale dobrých mladých zpěváků znám spoustu.
Vaší dcerce Rozárce budou v únoru čtyři roky. Jak se vám daří v soukromí?
Úžasně, prožívám nejšťastnější období. Musím to zaklepat na dřevo. Rozárka je úžasná a mám skvělou manželku. Navzdory složité situaci kolem koronaviru se mám opravdu krásně. Jako rodina jsme šťastní a pandemie nás ještě víc semkla.
Zdědila po vás dcerka umělecké sklony?
Určitě. Ona sama říká, že je všehoumělkyně. Recituje, zpívá, tančí, maluje a všechno jí to jde. Už chodí do Kühnova dětského sboru, kde má za sebou první profesionální vystoupení, a také na kroužek do Národní galerie, kde sochaří nebo maluje. Já bych ji do zpívání nenutil, ale když se jí to líbí, tak ji v tom rád podpořím. Má fenomenální paměť, Draculu zná zpaměti. Umí všechny role. Občas si zazpíváme i spolu. V létě se mnou jezdila na všechna představení a chodila na děkovačky. Na posledním představení za mě dokonce zpívala přídavek. Lidé byli nadšení. 1100 lidí a Rozárka neměla trému. Pokud tohle zaměstnání bude chtít dělat, tak má velký náskok.
Napadlo vás, že by Rozárce udělal radost sourozenec?
To určitě ano, ale netlačíme na pilu. Není právě ideální doba k přivádění dětí na svět. Člověk neví, co bude dál. Nespěcháme na to. Barunka je mladá a u chlapů věk nehraje roli.
Co jste dělal během dlouhé pauzy způsobené pandemií, kdy jste nemohl vystupovat?
Při prvním lockdownu jsem pomáhal kamarádovi truhlářovi a ještě před pandemií jsem začal učit zpěv. V tom jsem mohl pokračovat i během lockdownu. Přitom učení mě nikdy nelákalo. Myslel jsem, že na to nebudu mít trpělivost, ale díky tomu, že jsem najednou měl čas, mě můj pan profesor přemluvil, abych dělal workshopy. Dnes už mám svůj vlastní ateliér a asi třicet žáků. Učím dobrých čtyřicet hodin měsíčně. Hrozně mě to nastartovalo a baví mě to.
A k truhlařině jste se dostal jak?
Mám v Jevanech kamaráda truhláře, který dělá podlahy. Byl jsem rád, že mi nabídl práci a pomohl mi. V prvním lockdownu, kdy zavřeli kulturu a znemožnili nám vystupovat, jsem hledal práci. Všichni ti hrdinové z Facebooku nás posílali pomáhat do nemocnic, ale reálně vás nikam nevzali. Barborka se mockrát hlásila jako dobrovolnice a vždycky jí řekli, že o nekvalifikované lidi nemají zájem. Jeden můj kolega a dobrý kamarád začal dělat taxikáře a vím o spoustě kolegů, kteří se snažili získat práci třeba jako pokladní v supermarketu.
Takže truhlařinu budete dál dělat brigádně?
Ne, já jsem hrozně nešikovný. Dělal jsem jen pomocnou sílu. Pamatuju si, že jako malý jsem miloval truhlařinu a hrozně se mi líbilo, jak to dřevo voní. V té době jsem uvažoval, že bych se truhlářem vyučil. Ale třeba dělat podlahy, to je strašná dřina. Hrozně z toho bolí záda.
