Dětský zpěvák Josef Melen dříve a dnes: Z hitu Né, pětku né míval komplex. Pomohl mu Petr Muk

Dětský zpěvák Josef Melen dříve a dnes: Z hitu Né, pětku né míval komplex. Pomohl mu Petr Muk
Zdroj: Se souhlasem Josefa Melena, Herminapress/koláž Lifee
Pro srovnání, Josef Melen coby šestiletý v roce 1980 a v dospělosti.Josef Melen se v šesti letech proslavil hitem Né, pětku né.Takto vypadá Josef Melen v současnosti.Josef Melen a sestra Markéta Melenová v roce 1993.+ 8 fotek+ 9 fotek

Někdejší dětská hvězda 80. let Josef Melen (49) se magazínu Lifee.cz svěřil, jak těžké pro něj bylo vyrovnat se se škatulkou zpěváka jednoho hitu. Pomoc a dobrou radu nakonec našel u svého kamaráda Petra Muka (†45). Dnes Josef Melen zpívá píseň Né, pětku né opět s velkou radostí.

Veronika Nováková
Veronika Nováková 27. 02. 2023 08:00

Josef Melen měl ze svého největšího hitu dlouhé roky komplex, dokud mu do duše nepromluvil kamarád, dnes již zesnulý zpěvák Petr Muk. „Jednou jsem si mu u skleničky vína vylil srdce. Řekl jsem mu: ,Peťo, jsem dospělý chlap a oni po mně pořád chtějí Né, pětku né a abych zpíval jako dítě!'" postěžoval si.

To, co mu Petr Muk poradil, mu otevřelo oči a navždy změnilo přístup ke kariéře: ,Podívej se kolem nás. Kolik je nových jmen a talentových soutěží. Vyber si kterékoli jméno, a když ho řekneš mezi lidmi, tak si nikdo nespojí, kdo to je. Když si ale vyberou tvé jméno, většina lidí si vybaví alespoň jednu z tvých písniček. A to je obrovské plus! Tak toho koukej využít a nebuď kvůli tomu naštvaný. Máš něco, co ostatní nemají. Naopak – diktuj si podmínky, ty můžeš," vzpomíná Josef Melen na důležitý rozhovor. Takhle jsem se na to nikdy nedíval, ale díky Petrovi jsem se to naučil."

Proslavil jste se v útlém dětství. Jak se s tím tak malé dítě psychicky vyrovná?

Je to stejné, jako kdybych se vás zeptal, jaké to je mluvit česky.

Takže to bylo naprosto přirozené?

No samozřejmě. Učili mě chodit, mluvit a vyrůstal jsem v hudební rodině. Táta hrál a bylo pro mě přirozené, že jsem ve dvou letech začal bouchat vařečkami do stolu a s tátou začal hrát. Bylo to samozřejmé a takhle jsem vyrostl. Nepoznal jsem nic jiného. Naopak pro mě bylo těžké v 16 letech pochopit, když přišla revoluce, že se to zastavilo. Všechno bylo jinak, lidé neměli rádi českou muziku a vše, co bylo před listopadem 1989. Chtěli poslouchat jen americkou a britskou produkci. Jako dítě jsem neznal, co to je chodit s klukama ven, co to je jezdit na tábory nebo školy v přírodě.

Není vám to zpětně líto?

Vám není líto, že jste neletěla stíhačkou? Je vám to jedno, protože jste v ní neletěla. Teprve, když vám něco seberou, tak se můžete ptát, jestli to není škoda. Myslím, že to bylo správně, protože dnes pracuji, kde pracuji, nahrávám a skládám muziku, mám svůj pořad v Českém rozhlase.

Jak se vaší optikou proměnil svět dětských hvězd? I dnes máme mnoho mladých talentů.

Měli jsme jen dva televizní programy a jen několik málo rozhlasových stanic. Buď jste se dostala do televize, nebo ne. Dnes vidíme, že hvězdy rostou ze streamovacích služeb na internetu. Každý dnes může dělat muziku, nahrát ji a poslat celému světu. Ale když nějaká talentovaná soutěž vyprodukuje hvězdičku a vy o ní za rok nevíte, tak je něco špatně. Když je jediným úspěchem člověka účast v zábavném pořadu, není být na co hrdý. Samozřejmě, že všichni neradi slyšíme, že jsme byli jako malí v televizi, protože od té doby jsme udělali mnoho práce. Ale prostě to k tomu patří a musíme to s úsměvem akceptovat.

Jak se na vaši slávu dívali spolužáci? Pro některé by to mohl být důvod k šikaně.

Samozřejmě, že si na mě ukazovali. Lidé si ukazují na každého, kdo je trochu jiný. Na mě si ukazovali také proto, že jsem nikdy nebyl v pionýru, protože táta nebyl nikdy ve straně. Když se skládaly pionýrské sliby, tak jsem šel se svými dvěma spolužáky okopávat zahrádku a byli jsme ti, na které si ostatní ukazovali. Považovali za neslučitelnou věc, že jsem v televizi, ale nejsem v pionýru – jaký je to špatný příklad. Kdybychom se tenkrát do té mašinérie zapojili, možná bych byl tehdy slavnější a jezdil do zahraničí. Bylo na mě poukazováno, že jsem na rozdíl od jiných dětí netrávil čas na stmelovacích zájezdech, kde se tvořilo přátelství a partičky. Byl jsem v tomto ohledu trochu jiný, ale jsem schopný s tím žít.

Letěly na vaši slávu holky?

Ani ne, byl jsem docela malý a tlustý kluk.

Kdo byl tenkrát zásadní osobností na začátku vaší kariéry?

Zejména Viktor Sodoma a lidé kolem něj, ti mi dali prostor. S nimi jsem natočil první desku a desítky krásných písní, mezi nimi například baladu Údolí vran. V roce 1984, kdy se rozjížděla má kariéra, na mě měl zásadní vliv František Ringo Čech, který přetextoval starou anglickou písničku No Milk Today a udělal z ní Né, pětku né. O dva roky později se objevil František Janeček a mého tátu přesvědčil k tomu, že začnu spolupracovat s kapelou Kroky. Ale protože nenavázali správně, větší úspěch, než měla „Pětka“, se nekonal.

Byl to krok vedle?

To ne, ale už nepřekonali tu moji největší slávu, kterou nastavil Ringo. V roce 1989, kdy jsem vyrostl a chtěl dělat svoji muziku, to nedopadlo dobře. Když někomu nutíte, aby v 16 letech stále zpíval písničky o zvířátkách, a on už by přitom rád zpíval pro holky, není to dobře. A pak jsem začal jako jeden z moderátorů vysílat v rádiu Golem, poprvé jsem tam narazil na to, že moje jméno někomu vadí a musel jsem vysílat pod přezdívkou Jan Alan.

V jakém smyslu jste byl neoblíbený?

Byl to rok 1993 a lidé už se nechtěli spojovat s nějakou předrevoluční dětskou hvězdou.

Berete to jako křivdu?

Ne, ale člověk si to nese v sobě, že na něj lidé ukazují a nechtějí jej. Ale dostala mě z toho zahraniční spolupráce na hudebních projektech. Bylo to osvěžující. Tam se mě nikdo neptal, jestli jsem jako dítě zpíval. Lidé, kteří nebyli zatíženi mou minulostí, se mnou vycházeli bez problémů. Tohle mi neskutečně pomohlo v době, kdy mě lidé odmítali a jediné, co ode mě chtěli slyšet, bylo Né, pětku né.

Chápu, konečně jste se realizoval.

Pravda je, že mi v pohledu na svět hodně pomohl můj přítel Petr Muk. Jednou jsem si mu u skleničky vína vylil srdce. Řekl jsem mu: ,Peťo, jsem dospělý chlap a oni po mně pořád chtějí Né, pětku né a abych zpíval jako dítě!‘ On mi na to řekl: ,Podívej se kolem nás. Kolik je nových jmen a talentových soutěží. Vyber si kterékoli jméno a když ho řekneš mezi lidmi, tak si nikdo nespojí, kdo to je. Když si ale vyberou tvé jméno, většina lidí si vybaví alespoň jednu z tvých písniček. A to je obrovské plus! Tak toho koukej využít a nebuď kvůli tomu naštvaný. Máš něco, co ostatní nemají. Naopak – diktuj si podmínky, ty můžeš.' Takhle jsem se na to nikdy nedíval, ale díky Petrovi jsem se to naučil. Pár let mi to trvalo, ale měl pravdu. Jedině to, když se člověk dokáže povznést a není ukřivděný, že mu lidé ubližují, nese ovoce.

Zpíváte tu píseň dodnes?

Rád si ji s lidmi zazpívám, ať už jsou to různé galavečery, nejčastěji spojené s pomocí pro dobrou věc. Jestli můžu právě takhle pomáhat, jdu do toho. Také jsem se mohl otočit na patě a uraženě říct, že tohle už zpívat nebudu. A co by se stalo? Byl bych ukřivděný a nešťastný chlap. Pokud chci někomu pomáhat, musím do toho dát sebe. A já jsem kdo? Já jsem Pepa Melen.

Jste v kontaktu se svými fanoušky?

Ano, navykl jsem si na sociální sítě, ať už je to Facebook, nebo Instagram. Je zde také možné se pochlubit, protože už jsem devět let tváří své kávy. Pražím kávu a dělám vlastní druhy a blendy. Celé to propojuje motto Káva Melen pomáhá. Takto už pomáháme několik let a například minulý rok jsme darovali 22 777 korun na léčbu vozíčkáře Míši Teresky s dětskou mozkovou obrnou. Mimo to jsme zajistili invalidní vozík pro holčičku Andrejku a pomáhali autistům. Osobně podporuji organizaci Život dětem. Káva Melen pomáhá hendikepovaným lidem, protože jim dává práci, třeba hrnečky nenakupuji v Polsku ani v Číně. Nakupuji český porcelán, který mi logy osazují chráněné dílny, dělají tašky, záložky i jiné dárečky. Můj dědeček byl hoteliér a já bych si také přál, aby zde po mně něco zbylo.

Na návštěvě u Zdeňka Podhůrského: Ze staré ruiny postavil dům, ve kterém jsou trámy z Karlových lázní z 11. století

Na návštěvě u Zdeňka Podhůrského: Ze staré ruiny postavil dům, ve kterém jsou trámy z Karlových lázní z 11. století

Související články

Další články