Facebook
Instagram
Seriál Kamarádi běžel na televizních obrazovkách v sedmdesátých letech a stal se velmi populárním. Tehdy dvanáctiletý Marek Eben, kterému se přezdívalo Váleček, se ve snímku objevuje po boku půvabné okaté blondýnky Gábiny. A právě s její představitelkou Lenkou Kaplanovou (64), za svobodna Pletkovou, vám web Lifee.cz přináší exkluzivní rozhovor.
Lenka Kaplanová prozradila, že ačkoli se narodila v Letňanech, do centra Prahy se poprvé dostala až díky natáčení seriálu. „Nemohla jsem se na to moc koukat. Dneska už můžu, protože je to teď pro mě cizí postavička. Dokonce mi připadá, že to bylo docela roztomilé," usmívá se někdejší dětská hvězda. Proč dál nepokračovala v herecké kariéře, jak naložila s honorářem, jaké bylo setkání s Markem Ebenem a co dnes dělají zbývající "Kamarádi", na to všechno nám Gábina z kultovního seriálu odpověděla.
Jak jste se k roli v seriálu Kamarádi dostala?
Úplnou náhodou. Měla jsem kamaráda a spolužáka Otu. Jeho otec pracoval jako taxikář a jezdil také pro Krátký film, proto se o tom konkurzu dozvěděl. Hledali děti našeho věku, kluky i holky. Ota se tam bál jít sám, tak začal přemlouvat mě. Já jsem o to samozřejmě vůbec nestála, ale nakonec mě ukecal. Slíbil mi totiž, že nás tam otec odveze taxíkem. Do té doby jsem taxíkem nikdy nejela, navíc do Prahy, tak jsem souhlasila. Na tom konkurzu byla moc příjemná atmosféra, ale čekaly tam tehdy zástupy dětí s rodiči.
Vy jste tam s Otou byli sami?
Ano. Když jsme přišli na řadu, sehráli jsme scénku podle textů, co nám dali. Potom po mně chtěli, abych zazpívala. Vybrala jsem si písničku od Suchého. Myslím, že to bylo ,Na obloze tetelí se mráčky’ a všichni začali zpívat se mnou. Asi díky tomu, že jsem neusilovala o žádnou roli, tak jsem se dostala do dalšího kola. Potom přišly ještě kamerové zkoušky a to jsem byla příšerně nachlazená, měla jsem rýmu a nos jako bambuli. To už jsem si říkala, že nemůžu projít ani náhodou. Proto mě dost překvapilo, když mě nakonec vybrali.
Jak to dopadlo s Otou?
Toho bohužel nevzali. Taky se mnou kvůli tomu přestal kamarádit. Dodnes nejsme v kontaktu, ale to nejsem s většinou spolužáků ze základní školy.
Herečkou jste být v dětství nechtěla. O jakém povolání jste tedy tehdy snila?
Chtěla jsem být spisovatelkou. Vždycky jsem ráda četla a čtu dodnes. Jako dítě jsem také zkoušela psát, například různé detektivky a scénáře k večerníčkům, ale nikdy jsem neměla moc velkou trpělivost, abych to dokončila. Nakonec jsem vystudovala fakultu žurnalistiky. Můj nejstarší bratr ji také studoval, takže jsem se v tom zhlédla, on byl můj vzor.
Byla jste v době natáčení Kamarádů slavná mezi vrstevníky ve škole?
Nikdy jsem se necítila být slavná. Spolužáci mi spíše záviděli, že jsem se mohla často ulejvat z vyučování. Jinak to nikoho moc nezajímalo. Když se to potom začalo vysílat, tak ten seriál byl hodně populární a dávali ho pořád dokola. Je pravda, že mě hodně lidí poznávalo. Třeba jen tak na ulici, hlásili se ke mně a vyptávali se. Později končila většina mých setkání s lidmi větou: ,Vy jste mi nějaká povědomá!’ To jsem vždycky přiznala, že jsem ze seriálu Kamarádi.
Spojují si vás se seriálem dodnes?
Kupodivu ano, a protože už je to opravdu hodně let, vždycky mě to překvapí. Hodně fanoušků se na mě napojilo přes sociální sítě. S některými si píšu a stále mi chodí fotky k podpisu. Asi seriál Kamarádi žije svým životem. Podle mě v těch letech, kdy vznikl, vyplnil „mezeru na trhu“ a líbil se dětem i dospělým. A taky zpopularizoval jméno Gábina. Měla jsem kolegu, který svou dceru díky seriálu takto pojmenoval. Valentýn se myslím tak neujal…
Chodily vám také zamilované dopisy od ctitelů?
Taky, taky. Po tom prvním vysílání mi přišla z televize krabice plná dopisů. Snažila jsem se na všechny odpovědět, ale nebylo to v mých silách. Zaujal mě dopis jednoho kluka z dětského domova, tomu jsem vždycky odepisovala a takhle jsme si psali delší dobu, možná pět let. Ale pozor, to byl třeba jeden dopis za rok. Vzpomínám si, že měl hrozný pravopis. Osobně jsme se nikdy nepotkali.
Neměla byste chuť po letech toho kluka vyzvat, aby vám znovu napsal?
Ne. Když jsem se stěhovala, tak jsem všechny ty dopisy vyhodila. Už bych na něj nenašla adresu.
Jaká byla Praha v době natáčení Kamarádů? Musela se od té doby hodně změnit.
V té době jsem Prahu vůbec neznala. Bydlela jsem v Letňanech a tehdy to byla vesnice, která k Praze vůbec nepatřila. Rodiče s námi nikam moc nejezdili, takže třeba centrum Prahy jsem neznala vůbec. Na druhé kolo konkurzu jsem měla jet sama do přístavní budovy Národního divadla. Byla to pro mě dobrodružná výprava. Zjistila jsem si, že musím jet tramvají číslo 3 k Národnímu divadlu, ale nikdy jsem tam nebyla a pomalu ani nevěděla, jak vypadá. Pořád jsem se proto lidí vyptávala: ,Už bude Národní divadlo?’
Jak potom probíhalo natáčení?
Natáčení v Praze už jsem si v rámci možností užívala, bylo to pro mě úplně nové město. Nemohli jsme ale odbíhat, ani se nikde toulat, většinu času jsme s klukama seděli stranou a hráli karty. Bylo to samé čekání, museli jsme být na place celý den, ale někdy se natočilo jen pár záběrů. Centrum Prahy jsem poznala až na vysoké škole. Zvláště všechny příjemné a útulné hospůdky a vinárny a taky kulturní stánky. Nyní je Praha malebná a domy opravené, ale zajít si do centra na kafe nebo vínko, to už není ono…
Jak vzpomínáte na Marka Ebena a další dětské herce? Byli vám alespoň sympatičtí?
My čtyři jsme se rychle skamarádili. Fakt je, že kluci víc drželi při sobě. A hlavně Tonda, tedy Honza, se kamarádil s Michalem, tedy s Ferdou. Marek byl takový svéráz, kultivovaný a inteligentní kluk. Byl už v těch dvanácti letech velmi výjimečný. Kamarádili jsme se a docela jsme se spolu nasmáli. Odlišné ale samozřejmě bylo natáčení prvních dílů, kdy nám bylo dvanáct, a další série, kdy nám bylo šestnáct.
Jste v kontaktu dodnes?
Potkávali jsme se na různých natáčeních, kam nás zvali, ale že bychom si volali, to určitě ne. Ale například s Markem jsme se náhodně vídali při různých společenských akcích a projektech. On třeba uváděl Tour film a já se na něm také podílela. Nejvíc jsme ve spojení s Michalem Michálkem – Ferdou, kousek od naší chalupy měl hospodu „U Michala“, tak jsme k němu jezdili na kolech. S ním jsem dodnes nejvíc v kontaktu.
Jak se mu daří?
V minulosti se mu stal úraz, takže částečně ochrnul a chodí o berlích, přesto všechno zvládá skvěle. Hospodu už bohužel nemá, ale občas se za ním stejně zastavíme. Často jsem se vídala také s kameramanem z Kamarádů Vladimírem Plickou. Toho jsme v době natáčení všichni obdivovali. Měl stará americká auta, kterými jezdil na natáčení. Vzpomínám si, že jedno troubilo jako kráva. Byl to stále veselý a vtipný člověk, při natáčení nejvíc držel atmosféru. Myslím, že jeho kameramanské umění seriál hodně vylepšilo. Po letech jsme se potkali a skamarádili jsme se přes sport. Lyže, kolo… Na svůj věk byl neuvěřitelně vitální.
Do čeho jste investovala honorář?
Když to bereme dnešní optikou, tak byl vlastně hodně nízký, ale pro mě to byly neuvěřitelné peníze. Honorář za první díly jsem si chtěla chvíli schovat a užívat si pocitu, že jsem bohatá. Bylo to asi 3 800 Kčs. Ale mí starší bratři si ode mne začali půjčovat a zapomínali vracet. Takže peníze pomalu mizely a maminka nakonec řekla, že mi je raději schová. To bylo rozumné. Když jsem dostala druhý honorář, tak si naši kupovali chalupu a já jsem jim ty peníze půjčila. Ale bylo to jen tak na desetinu té nemovitosti. Když jsem se vdávala, tak mi to vrátili jako svatební dar.
U herectví jste nezůstala. Proč?
Natáčení mě bavilo, to bylo fajn, protože já jsem vlastně nic nehrála. Nikdy jsem se necítila jako herečka. Byla jsem jen přirozená - bavila jsem se s třema klukama, což bylo normální, nikdy jsem se moc nekamarádila s holkama. Ale samozřejmě jsem cítila, že herečkou nejsem. Když jsem se potom na sebe v tom seriálu dívala, cítila jsem se hrozně trapně. Nemohla jsem se na to vůbec koukat. Dneska už můžu, protože je to teď pro mě nějaká cizí postavička. Dokonce mi připadá, že to bylo docela roztomilé. V té době jsem určitě neměla touhu stát se herečkou a pokračovat v tom.
Místo toho jste vystudovala žurnalistiku. Co dnes děláte?
Ještě na škole jsem chodila jako elév do Mladé fronty. Dělala jsem tam ve zpravodajství. Po studiu jsem začala pracovat v propagaci, reklama bylo zakázané slovo. Hned po roce 1989, jakmile to šlo, jsme s kolegy založili soukromou reklamní agenturu. Dnes už je to třicet let. Pořád existuje a stále v ní pracuju.
K psaní jste se tedy už nevrátila?
Stále ještě vydávám časopis Rezidenční péče. Ten je určený poskytovatelům a pracovníkům v sociálních službách. Můj manžel totiž v domově důchodců dlouhou dobu pracoval jako ředitel. Zakládal s kolegy asociaci a potřebovali vydávat časopis. Začala jsem ho pro ně dělat, a tak se dostala opět ke své profesi novinářky a vydavatelky. Rozesíláme ho zdarma, proto neustále sháním finanční prostředky, aby dál mohl vycházet. Poznala jsem díky časopisu nový svět. Lidé pracující v této sféře jsou opravdu výjimeční. I jejich klienti. My jsme v domově důchodců jednu dobu i bydleli, takže moje děti měly skoro tři sta babiček a dědečků.
Zmínila jste děti, váš syn má kapelu. Jak se mu daří prosadit?
Teď kvůli pandemii kapela Vložte kočku trochu odpočívá. Mám dva syny a v kapele tvoří a hrají oba. Nejsou profesionální muzikanti, starší vystudoval psychologii, mladší Akademii výtvarných umění a je sochař. Kapele se daří, mají za sebou velké úspěchy. Dostali Anděla za elektronické album, Vinylu za album roku a pravidelně vystupují třeba na Colours of Ostrava. Dělali také hudbu k celovečernímu filmu Domestik od Adama Sedláka nebo k filmu Kvarteto od Miroslava Krobota. Tam si také zahráli sami sebe. Jejich nejznámější klip na YouTube se jmenuje Otevřený dopis Bohu.
Chodíte je na koncerty jako pyšná máma podporovat?
Samozřejmě. A řekla bych, že oni jsou určitě slavnější než Gábina z Kamarádů.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
