Facebook
Instagram
Ekonom a pedagog Jiří Werich Petrášek (65) si cestu ke slavnému otci musel najít až po jeho smrti. Jan Werich (†75) totiž svého syna nikdy nepoznal, matka jej odložila do sirotčince a Jiří dnes může jen spekulovat, zda o jeho existenci vůbec věděl. V rozhovoru pro Lifee.cz Petrášek říká, že nejen díky herectví se nyní vrací ke svým kořenům.
Jiřího Wericha Petráška s láskou vychovali adoptivní rodiče a teprve po smrti Jana Wericha mu odtajnili jeho původ. Prostřední jméno tedy Jiří přijal po otci, ovšem za své rodiče stále považuje ty, kteří si jej osvojili - Petráškovy.
Dlouhé roky Jiří zůstával v ústraní a vedl poklidný život pedagoga. Zlom nastal teprve nedávno a mediální kolotoč už se nedal zastavit. Každého zajímalo, jak syn Jana Wericha vypadá. Jiří tedy rovnýma nohama skočil do rozbouřených vln showbyznysu a jak říká v rozhovoru pro Lifee.cz, k předchozímu životu už návratu není.
Přesto připouští, že ho neustálé srovnávání s otcem občas mrzí. „To přeci není žádná zásluha být něčí syn. Mám radost, když mi několik mých přátel řeklo: ,Nic si z toho nedělej, s tátou budeš spojovaný vždycky. Je výborné, že něco umíš, tak ty lidi bav! Mohl bys být synem Sylvestera Stallonea, ale kdybys nic neuměl, nikdo tě nepozve," vypráví Jiří.
Od října vás diváci mohou vidět v novém filmu Cirkus Maximum. Jakou roli v něm máte?
Hraji německého podnikatele Carla, takže mluvím lámanou češtinou, a chtěl bych koupit český cirkus. Měl jsem z natáčení radost, hlavně z party, která se tam sešla. Herci, kteří tam hrají, jsou vesměs moji kamarádi. Artur Kaiser byl přísný režisér, ale velice milý, s velkým pochopením.
Vy sice nejste herec, ale v poslední době vás tvůrci rádi obsazují. Čím si to vysvětlujete?
Ano, máte pravdu, v poslední době se v televizi objevuji často. Naposledy to byly Případy 1. oddělení, byl to také Modrý kód nebo Stopy života. K tomu mám své divadelní představení Hovory W, které mělo nedávno 49. reprízu. Na tu padesátou si plánuji pozvat Janu Paulovou. Po republice také jezdím s představením Ven ze stínu, aneb Kdybych nebyl Werichem. K tomu občas provádím veřejnost po Staroměstské radnici. To dělám jen jako koníček, protože mám hrozně rád lidi a historii.
Inspirujete se v tomto směru u svého otce?
Ne! Nechci být neskromný, ale netoužím být tím, kým byl otec. V tom smyslu, že on byl skutečně hercem, kterému já nesahám ani po kotníky. Já se ho nesnažím kopírovat ani vystupovat tak, jako bych byl Werichem. Jsem svůj a všechno si dělám s radostí sám.
Nakoukané ale jeho filmy určitě máte.
Samozřejmě, že mám všechny tátovy filmy doma, všechny jsem viděl a mám je rád. Víte, trošku mi vadí, když někdo říká: „Víte, kdo přijede do města? Syn Jana Wericha!" Ale to přeci není žádná zásluha být něčí syn. Mám radost, když mi několik mých přátel řeklo: „Nic si z toho nedělej, s tátou budeš spojovaný vždycky. Je výborné, že něco umíš, tak ty lidi bav! Mohl bys být synem Sylvestera Stallonea, ale kdybys nic neuměl, nikdo tě nepozve." Takže já jezdím a rozdávám radost.
Kdybyste byl spojovaný s nějakou negativní osobností, bude to jiné, ale pana Wericha si všichni vážili a mají ho rádi.
Je to tak, jak říkáte. A já z toho mám radost.
Objevují se občas nějaké nové informace, které jste o otci nevěděl?
Objevují se sporadicky, ale občas ano. Nedávno jsem byl na takovém pořadu dvou mladých chlapců, kteří navštívili Ameriku s cílem poznat a zmapovat tamější pobyt Voskovce s Werichem v průběhu 2. světové války. Tam na mě vyskočily některé nové momenty, protože o jejich životě v Americe jsem toho tolik nevěděl. Hodně detailů, které jsem neznal, mi řekla také tátova poslední hospodyně a rodinná přítelkyně, paní Evička Tůmová. Není to nic překvapivého ani šokujícího, spíše milé detaily ze života mého otce.
Když si povídáte s osobnostmi, kterého ho znaly, třeba panem Suchým, jak vám ho popisují?
Pana Suchého jsem měl tu čest mít v Hovorech W, a dokonce jsem s ním vystupoval v Semaforu na jednom jevišti. Zkoumali jsme spolu spíše takové momenty, zda Jan Werich věděl, že má syna. Nebudu spekulovat, to nikdo nechce, a pravdu se dnes nikdo nedozví. Pravda je taková, že bylo příjemné zahrát si s těmi, kteří byli jeho současníky a chodili do Werichovy vily. Ta atmosféra bývá zvláštní, tedy pro mě určitě.
Vrátíte se někdy ke svému původnímu povolání?
Nevrátím se už nikdy!
Už jste se napevno rozhodl?
Ano! Osmnáct let jsem dělal ředitele střední školy, devatenáct let jsem učil na vysoké škole. Kantořiny bylo dost, byla fajn a líbilo se mi to. Ale v současné době - a při mém způsobu života - už po tom netoužím. Spousta vody uplynula, ta řeka už není stejná a já se do ní nechci vracet.
Vlastně jste se vrátil do přirozeného rodinného prostředí.
Ano, vrátil jsem se zpátky už jen tím, že jsem se pustil do toho, s čím jsem v osmnácti letech začínal. Jako student jsem totiž hrával divadlo. Ale já jsem se vrátil komplet, domů. Z okresu Děčín jsem se přestěhoval do okresu Praha západ, odkud pocházím. Žiju ve svém rajonu a dělám práci, která je mi zřejmě souzena.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
