Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeZuzana připravovala svou vysněnou svatbu dva roky a na ničem nešetřila. S Pavlem se kvůli tomu zadlužili, ale utěšovali se myšlenkou, že se jim peníze vrátí díky obálkám od svatebčanů. Když je po svatbě spočítali, zjistili, že pokryjí jen část nákladů.
Ještě před měsícem jsem byla nejšťastnější ženou na světě. Vzala jsem si Pavla – mého nejlepšího přítele a lásku mého života. Naše svatba byla přesně taková, jakou jsme si vysnili: elegantní, doladěná do posledního detailu a plná lidí, které milujeme. Svatební sál vypadal jako z katalogu, měli jsme živou kapelu, stoly se prohýbaly pod jídlem a fotograf s kameramanem zachycovali každý úsměv a každou slzu dojetí. Hosté říkali, že se už dlouho tak dobře nebavili, a ujišťovali nás, že na tuto noc budou vzpomínat do konce života.
Naše svatba byla drahá
Svatba nejsou jen emoce, ale i obrovské náklady. Pavel opakoval, že se nám to vrátí, že tradice obálek náš rozpočet zachrání. Poslouchala jsem ho a věřila, že má pravdu. Dnes, když si vzpomenu na ten večer, cítím něco úplně jiného než radost – stud, hořkost a zklamání.
Plánování oslavy mi zabralo dva roky. Každý volný večer jsem trávila prohlížením nabídek, telefonováním s dodavateli a porovnáváním cen. Chtěla jsem, aby bylo všechno dotažené do posledního detailu. Našla jsem sál v historickém zámečku s nádhernou zahradou. Když jsme to místo poprvé viděli, hned jsme věděli, že to je ono. Rezervovali jsme termín a pak začala lavina výdajů.
Šaty dovezené ze Španělska, smoking od návrháře, degustační menu z restaurace s michelinskou hvězdou. Pavel mě v ničem nekrotil, naopak, sám snil o tom, že to bude výjimečný večer. Věděli jsme, že náklady budou obrovské, ale usoudili jsme, že jednou za život se dá hřešit. Účet nakonec činil víc než 600 000 korun. Část jsme zaplatili z úspor, část z úvěru. Utěšovali jsme se tím, že obálky od hostů nám to pomůžou splatit.
Počítali jsme s plnými obálkami
Abych řekla pravdu, počítali jsme se štědrostí hostů. Opakovala jsem si, že to přece je blízká rodina, nejlepší přátelé a známí, kteří vědí, kolik jsme do toho vložili. Byla jsem přesvědčená, že si nikdo netroufne přijít s drobnými částkami, když jsme jim dopřáli zážitek, o jakém většina svatebčanů mohla jen snít.
Pavel seděl s kalkulačkou a vypočítal, že stovka hostů by nám mohla svatbu zaplatit a ještě nám něco zbyde. Budeme na ni vzpomínat nejen jako na nejkrásnější den našeho společného života, ale i jako na nejvýnosnější investici. Když jsme po večerech psali pozvánky, vtipkovali jsme, kolik která rodina „hodí“ do obálky.
Den po svatbě jsme si sedli ke stolu s velkou krabicí, do které jsme během celé noci sbírali dary. Pavel otevřel první obálku s úsměvem. Uvnitř byla tisícovka. „No, třeba je to jen začátek,“ zažertovala jsem. V další byla pětistovka a přání, nic víc. Čím víc obálek jsme otevřeli, tím víc haslo naše nadšení. Nakonec jsme ze všech obálek vybrali sto tisíc a nějaké drobné. Podívali jsme se na sebe. To nestačilo ani na splacení úvěru, který jsme si vzali na přípravy. Cítila jsem, jak mi je zle. Na jedné straně jsem věděla, že se nesluší vyžadovat peníze, na druhé straně jsem nemohla uvěřit, že někdo přijde na takovou oslavu a dá tak málo...
Podle mámy jsem materialistka
Když jsem si postěžovala mamince, čekala jsem soucit. Místo toho mi řekla, že to není byznys, ale svatba. Táta dodal, že bych se měla radovat, že vůbec někdo přišel. Proč bych se měla radovat, že přišli? Přeci jsme hostům zajistili noc v hotelu, jídlo, hudbu, dárky na rozloučenou.
Pavel se to snažil zlehčovat, říkal, že to zvládneme, že jsou to jen peníze. Ale já to nedokázala. Cítila jsem se oklamaná. Jako by někdo využil naši pohostinnost a odcházel spokojený, zatímco nám zbyly dluhy. Začala jsem srovnávat sebe s ostatními známými, kteří mi říkali, že se jim svatba vrátila, někdy dokonce zbylo i na svatební cestu.
Od svatby uplynul už měsíc a já jsem stále naštvaná. Pavel opakuje, že máme jeden druhého a to stačí, ale já cítím tíhu, která mě svírá každý den. Máme úvěr, žádné úspory, protože jsme důvěřovali lidem, kteří jsou prostě lakomí. Vím, že zním jako materialistka, tak mě nazvala máma, když jsem zklamaná. Ale je to opravdu materialismus, když jsem se dva roky snažila připravit úžasný den pro všechny, ale dostalo se mi jen poděkování?
Dívám se na fotky ze svatby a místo radosti vidím jen dekorace, které stály jmění, a úsměvy lidí, kteří v obálkách nechali pár korun. Místo vzpomínky na štěstí mám hořkou pachuť zklamání. Lituji, že jsme se nechali unést sny o pohádce. Naše pohádka totiž skončila přesně ve chvíli, kdy jsme spočítali peníze...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
