
Alena se po svatbě nastěhovala k manželovi a jeho otci do rodinného domu. I když si tchána oblíbila, jejich společné bydlení jí začíná přerůstat přes hlavu a ona sama neví, jak dlouho to ještě zvládne.
Můj tchán je dobrák, ale soužití s ním je náročné
Z kuchyně se stal zvěřinec
Manžel stojí na straně svého otce
Názor vztahové terapeutky
Pro soužití tří dospělých lidí v jednom domě je zásadní nastavit jasné hranice. A ty hranice musí hájit především partner, který v domě vyrostl. Když to neudělá, posílá tím nevědomě zprávu: „Moje původní rodina má přednost, ty se přizpůsob.“
Proč se Petr chová, jak se chová?
Mnoho dětí vychovaných jedním rodičem (obzvlášť pokud zůstali „sami dva“), cítí silný pocit loajality. Petr pravděpodobně dlouhé roky fungoval v režimu, že on je tátova opora. A nyní, když by měl dát prioritu partnerskému vztahu, neví, jak to udělat, aniž by měl pocit viny. Proto problémy zlehčuje, vyhýbá se jim, slibuje, ale nekoná.
To není záměrná bezohlednost. Je to nevyzrálost v partnerském fungování. Ale přesto má důsledky, a rozhodně vážné.
Jak se z tohoto příběhu lze poučit?
• Nikdy nepodceňujte signály, že partner neumí říct své rodině „ne“. Je to schopnost, která zásadně ovlivňuje kvalitu vztahu.
• Společná domácnost s rodiči je opravdu náročný model, který vyžaduje jasná pravidla, jinak se rychle rozpadne.
• Vaše hranice nejsou „nóbl“ - jsou zdravé. Hygiena, pořádek a soukromí jsou základní potřeby, ne rozmařilost.
Co s tím teď?
Alena už udělala to nejdůležitější, pojmenovala problém. Teď je potřeba:
1. Otevřený rozhovor s Petrem, ne o kočkách na lince, ale o tom, že se necítí respektovaná a že potřebuje, aby ON byl ten, kdo nastaví vůči tátovi limity.
2. Konkrétní pravidla, ne jen prosby. Například: „Zvířata do kuchyně nepatří. Pokud to nezvládne táta, budeme mít zamykací dveře nebo vlastní malou kuchyň.“
3. Dohoda o budoucnosti. Jak si představujeme bydlení za rok, za dva? A kdy plánujeme vlastní prostor?
4. A pokud Petr dál uhýbá? Párová terapie. Není to ostuda, je to investice do vztahu.
A to nejdůležitější na závěr:
Alena není hysterická, přecitlivělá ani „nóbl“. Je to žena, která se snaží žít důstojně. To je naprosto legitimní. A Petr není špatný muž, jen se musí naučit, že manželství znamená vytvořit novou rodinu, kterou bude vždy chránit, i když je to někdy nepříjemné nebo nezvyklé.Pokud se jim to podaří, mají šanci vybudovat pevný vztah. Pokud ne, špína v kuchyni bude jen začátek mnohem hlubších trhlin.
Mgr. Jana Řehulková, MBA, vztahová poradkyně, certifikovaná koučka a lektorka komunikačních dovedností.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




