Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Tereza si vzala muže, který měl podle ní ideální rodiče. Obdivovala jejich souznění i po třiceti letech vztahu a byli pro ni vzorem dokonalého manželství. Jenže pak přišel jeden víkend na chalupě, kdy se jí tchyně nečekaně svěřila se svým trápením. Od té chvíle se Tereza na jejich vztah kouká úplně jinak.
Moji rodiče jsou rozvedení od mých osmi let. Ještě doteď si pamatuju, jak jsme s bráchou byli zavření v pokoji a poslouchali jejich hádky. Už tehdy jsem si řekla, že tohle svým dětem nikdy neudělám.
Obdivovala jsem je od prvního dne
A tak nebylo divu, že jsem se do rodiny mého muže zamilovala. Jeho rodiče jsou úžasní, klidní, vtipní, pozorní. V jejich domě vládne neuvěřitelná idylka a pohoda. Přesně taková, po jaké jsem vždycky toužila a jako dítě ji nezažila. Manželova máma vždycky připraví skvělý oběd, upeče moučník a všichni si povídají, co zajímavého se jim událo. Nenuceně, s nadšením.
Manželův táta je zase akční. Vše, co je potřeba, bezodkladně zařídí. Přitom je úžasně vtipný a pozorný. Nejvíc jsem ale obdivovala (záměrně píši už v minulém čase) to, jak se k sobě tchánovci chovají. S jakou úctou, respektem a láskou. A to už neuvěřitelných třicet let. Tchán byl galantní, zahrnoval svou ženu nejen komplimenty, ale i dárky. Nikdy nezapomněl na žádné důležité výročí. Vždycky jsem říkala: „Jestli budeme s Honzou jednou jako oni, budu šťastná žena.“
Noční zpověď, která vše změnila
A tak jsem žila s tím, že tchyně s tchánem jsou mým velkým vorem. Vůbec by mě nenapadlo, že je to všechno jedna velká hra. A dosti nechutná. K tomu, abych přišla o iluze, stačil jeden víkend. Přesněji řečeno jedna bezesná noc.
Byli jsme s Honzou u tchánovců na chalupě. Mně nějak nesedla večeře a v noci jsem se probudila s bolestí břicha. Rozhodla jsem se, že se půjdu do kuchyně napít. Byly dvě hodiny ráno, v domě byl klid. O to víc mě překvapilo světýlko v kuchyni. Pocházelo od svíčky na stole. U něj seděla tchyně, před sebou prázdnou lahev a skleničku vína. Vypadala dost unaveně. „Taky nemůžeš spát?“ zeptala se mě, když mě viděla přicházet.
Kývla jsem, sedla si naproti a čekala, že se mi svěří, proč ponocuje. Přemíra alkoholu ji rozvázala jazyk. Mluvila úplně jinak, než jsem byla dosud zvyklá. Bylo vidět, že se trápí a má potřebu se mi svěřit v domnění, že se jí nejspíš uleví.
„Terezko, víš, mezi námi s Jirkou už dávno není láska. Není to tak idylické, jak si nejspíš myslíš ty i spousta lidí kolem. Včetně našich dětí. Já mu ty milenky roky tolerovala. Nejdřív kvůli dětem, teď kvůli tomu, že nemám kam jít.“
Všechno je to jedna falešná hra
Koukala jsem na ni jako blázen. Nechápala jsem. Tohle přeci nemůže být pravda! „Ale vždyť vypadáte tak šťastně...,“ řekla jsem jak naivní holka.
„To všechno je jen hra. Kvůli vám, mladým, kvůli okolí. Já už jen hraju svou roli a nepřemýšlím o tom. Občas to na mě ale dolehne. Tak jako právě teď.“ Když mi vyprávěla, jak se k ní několik let tchán choval, jak ji podváděl, psychický týral a vyhrožoval, že jestli se mu vzepře, špatně dopadne, bylo mi vážně zle. A nechápala jsem, proč nenašla sílu se ozvat nebo z takového vztahu odejít. Jenže sama se přiznala, že jí nic nepatří a musela by začít od nuly. To raději spoustu věcí překousne. Jeho výkyvy nálad, i jeho milenky.
Byla jsem dost zklamaná
Zbytek noci jsem nemohla spát. Pořád jsem myslela na to, co mi tchyně řekla. A byla pořádně zklamaná. Přišla jsem o iluzi, že svět je ještě někde v pořádku. Tchyně ale ráno dělala, jako by se nic nestalo. Usmívala se, vařila kávu, chechtala se vtipům svého manžela.
Já tam ale seděla jako opařená a bylo mi z toho divadýlka zle. Najednou mi všechno přišlo falešné. Tchyně mi bylo na jedné straně líto, na druhé mě zklamala. Myslela jsem, že je statečnější a tohle nemá zapotřebí. A přemýšlela jsem, proč mi to celé vlastně řekla. Co čekala, že udělám?
Slíbila jsem, že budu mlčet
Před odjezdem mě zastavila na chodbě: „Prosím tě, neříkej o tom Honzovi. Ani nikomu jinému. Slib mi to. Bude to jen mezi námi.“
„Dobře,“ zašeptala jsem. Ale vůbec mi z toho dobře nebylo. Od té doby k nim nedokážu jet. Vymlouvám se, že mám práci nebo že jsem nemocná. Honza tomu nerozumí. „Vždyť jste si s mámou tak rozuměly. Co se změnilo?“ ptá se pokaždé. Ale já nemám sílu říct mu pravdu. Stačí, že jsem o iluze přišla já. Jak by tohle rozdýchal on, když jsou to jeho vlastní rodiče a v idylické rodině vyrůstal? Nevím ale, jak dlouho to tajemství udržím. A přemýšlím, kolik lidí kolem nás hraje svou roli, zatímco uvnitř pomalu odumírá...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
