Facebook
Instagram
Alena se chtěla vypořádat se svou osamělostí a pořídila si kocoura. Ten se ale po nějaké době začal chovat divně. Zkusila dokonce i kartářku, ale vysvětlení divného mňoukání na nic bylo mnohem jednodušší.
Po letech hledání partnera a samých špatných zkušenostech jsem to vzdala. Rozhodla jsem se, že nezůstanu sama ze zoufalství, ale že to bude moje rozhodnutí, a po svých 40. narozeninách jsem skončila s randěním a seznamováním. Už mě nebavilo pořád poslouchat, že „tam někde určitě je a že ho jen musím najít“. Přestala jsem hledat.
Zásadní rozhodnutí
Nakonec jsem měla všechno ostatní. Práci, která mi zajišťovala vcelku pohodlný život, vlastní byt. Nač bych si stěžovala. Před několika lety se mi ovšem z města odstěhovala moje dobrá přítelkyně a já se začala cítit osaměle a tak nějak jsem se doma sama začala bát.
Dlouho jsem se bránila pořízení nějakého domácího mazlíka, abych nezapadala do toho otravného stereotypu osamělé ženy, která má sto koček, žije sama a pomalu se zblázní. Ale pak jsem se rozhodla, že na nějaké předsudky kašlu a pořídila jsem si k sobě kocourka. Přítulného, přátelského a hebkého, který mi dělal společnost.
Kocour vypadal, že je mimo
Ovšem asi před rokem jsem si všimla, že zničehonic začal chodit po bytě, dívat se do prázdných rohů a mňoukat nebo syčet. Dívá se kolem, pozoruje, jako by kolem něj někdo chodil a komunikuje s tím něčím stejně jako se mnou, když mu jdu nasypat granule do misky.
Nejprve jsem si říkala, že je to u zvířat a zvlášť u koček normální. Nakonec mi vždy připadaly tak trochu mimo, jako by ani nebyly ve stejné realitě jako my. Když jsem ho poprvé párkrát nachytala jak syčí celý naježený na strop, zdvihla jsem obočí a nechala jsem to být. Ale pak se začal chovat ještě podivněji.
Nejprve se díval na strop, syčel nebo mňoukal, ale potom se začal otáčet, jako by pozoroval pohyb něčeho, co bylo na stropě. Hledala jsem tam pavouky, mouchy, komáry, cokoli, na co by kocour mohl reagovat, ale nenašla jsem nic. Nikdy tam nic nelétalo ani nelezlo, a já se začínala bát. Hledal jsem na internetu a kromě obskurních teorií jsem nenašla nic, co by vysvětlovalo, jak se můj kocour chová.
Vysvětlení bylo jednoduché
Nakonec jsem si domů pozvala kamarádku mé známé, která se zabývá vykládáním karet a dalšími podobnými věcmi. Vstoupila do mého bytu a na jejím obličej se objevil zděšený výraz. Začala vykládat hrozné věci. „Tady v tom bytě někdo zemřel a jeho duše nechce toto místo opustit.“ V obýváku si rozložila svoje karty a vyložila mi celou historii bytu, která byla ale úplně mimo.
Nic jsem se nedozvěděla a tak jsem se rozhodla vzít kocoura k veterinářce. Vypověděla jsem jí celou mojí historii a doktorka se začala smát. Zjistily jsme, že kocourek je téměř slepý, takže vlastně ani neví, na co mňouká. Dost možná se mu jen něco míhá před očima a on si myslí, že jsem to já.
Můžu říct, že se mi dost ulevilo. Chvíli jsme si opravdu myslela, že mám doma ducha, s kterým se budu muset dělit o svoje bydlení do konce svých dnů.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
