Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Beata má za sebou nejen rozvod, ale také ztrátu zaměstnání. Rozhodla se s tím poprat a začít znovu. Jenže i když má spoustu zkušeností, nedokáže si najít práci. Zaměstnavatelé dávají přednost mladším lidem.
Můj manžel mě podvedl s ženou mladší o dvacet let. Jmenovala se Petra a voněla po kokosu. Vím to, protože po sobě zanechala stopy – tělové mléko v naší koupelně a krajkové kalhotky v našich peřinách.
Můj život se po rozvodu změnil
Kdysi jsem žila velmi aktivně. Ranní káva a pak sprint přes křižovatky v centru města, abych stihla prezentaci pro klienta. Nosila jsem elegantní kostýmy, vlasy stažené do pevného drdolu, připravovala jsem prezentace plné grafů, kterým nikdo nerozuměl, ale všichni tleskali.
Teď mám jen tichá a osamělá rána. Sedím u okna a dívám se na balkon sousedů, kde visí dětské oblečení. Každý den ty stejné zvuky a vůně – a já, jako bych se vytratila ze světa.
O práci jsem přišla půl roku po rozvodu. Oficiálně kvůli reorganizaci. Neoficiálně proto, že potřebovali novou krev. A ta „nová krev“ byla holka, co zrovna promovala, měla zářivě bílé zuby a účet na TikToku. Já neměla účet na žádné ze sociálních sítí.
Šla jsem na pracovní pohovor
Na první pracovní pohovor jsem čekala na chodbě skoro dvacet minut. Vypila jsem odpornou kávu z automatu a zírala na prosklené dveře do kanceláře personalistky. Nakonec se otevřely. „Paní Beato, pojďte dál,“ vyzvala mě.
Místnost byla strohá – bílé zdi, stůl, monitor, květina na parapetu. Personalistka se jmenovala Pavla. Mohla být o patnáct let mladší než já. Mluvila rychle a sebejistě, s úsměvem, který měl vzbuzovat dojem přívětivosti. „Prošla jsem si váš životopis a musím říct, že máte velmi působivé zkušenosti. Hlavně těch deset let, co jste se věnovala strategii.“
„Děkuji. Bylo to intenzivní období.“
„A jak jste na tom s digitálními nástroji?“ zeptala se a vyjmenovala několik programů, které jsem moc neznala.
„Upřímně... s těmi jsem zatím nepracovala. Ale učím se rychle. Mám zkušenosti s vedením týmů, prací s klienty, tvorbou strategií.“
Kývla hlavou, jako když dítě přislíbí, že si od zítřka opravdu bude psát úkoly. „Rozumím. Myslím, že hledáme někoho trochu... dynamičtějšího. Ale určitě vaši žádost předám dál. Děkujeme za váš čas.“
Vyšla jsem ven. V hlavě se mi vynořily myšlenky: „Už nejsi nikdo. Na tobě už nezáleží. Jsi jen vzpomínka na někoho, kdo kdysi něco znamenal.“
Byla jsem moc stará
Jednoho dne jsem seděla v kuchyni, ve vytahané mikině, s ledabyle staženými vlasy. Na notebooku jsem měla otevřené záložky s pracovními inzeráty. Všude byly fotky usměvavých mladých týmů na houpačkách v open space a slogany typu: „Hledáme marketingového ninju!“
V tu chvíli zazvonil telefon. Podívala jsem se na displej a spatřila jméno kolegyně z mé bývalé práce. Nemluvily jsme spolu několik měsíců. „Jak to zvládáš?“ zeptala se.
„Zatím to jde. A co ty?“
„Víš jak... děti, práce, málo spánku. Ale nevolám kvůli sobě. V jedné firmě teď budují nový tým a hledají stážistku. Napadlo mě, jestli by tě to nezajímalo...“
Chvíli jsem nevěděla, co říct. Po deseti letech řízení velkých týmů mi nabídla stáž. „Je mi skoro padesát,“ řekla jsem. „Víš, jak to zní?“
„Vím,“ odpověděla okamžitě. „Ale taky vím, že jsi dobrá. Jenže trh se změnil. Může to být jen dočasné. Uvidí, co umíš, a ocení tě. A nabídnou ti něco jiného.“
„A co když mě neocení?“
„Beato... je lepší dělat aspoň něco než nic. I když to znamená začít znovu a níž...“
Po tom rozhovoru jsem dlouho tiše seděla. Stáž za minimální mzdu, v týmu, kde polovina lidí ještě nemá řidičák – a já mám hypotéku. Pokud bych to přijala, znamenalo by to přiznat porážku? Anebo je to jediný způsob, jak se vrátit zpět? Možná je první krok prostě spolknout hrdost...
Nečekané setkání
Napsala jsem Martě, že tu nabídku beru. Abych neseděla doma, jela jsem do obchodního centra. Lidé chodili kolem mě s taškami, děti tahaly rodiče do hračkářství a já se bezcílně toulala mezi obchody. A pak se to stalo. Nejprve jsem si všimla ženy v béžovém kabátě, s perfektním drdolem a kočárkem. Poté jsem zahlédla svého bývalého muže.
Musel mě taky vidět, ale prošel kolem beze slova, ani nemrkl. Otočila jsem se. Šli dál, jako by se nic nestalo. Nejspíš mě nepoznal. Nebo dělal, že mě nevidí. Prošel kolem mě jako kolem výlohy, kterou viděl už stokrát.
Zalezla jsem za sloup a sesunula se na lavičku. Nemohla jsem popadnout dech. Je možné, že jsem se tak změnila? Stačily dva roky, aby mě přestal vnímat?
Nehodím se tam
První den v nové firmě jen potvrdil moje obavy – nezapadám tam. Mladí lidé sedí u počítačů, baví se o projektech a seriálech, z reproduktorů tiše zní hudba, kterou neznám. Představili mě prostě jako Beatu. Můj mentor Tomáš byl možná o dvacet let mladší. Podal mi ruku a hned řekl: „Ukážu vám naše systémy, nebojte, všechno spolu zvládneme.“
Mluvil na mě jako na zmatenou tetu, které je potřeba vysvětlit, jak zapnout počítač. Usmívala jsem se a kývala hlavou, i když jsem měla chuť křičet. Netušil, že jsem kdysi vedla tým dvakrát větší než je ten jejich. „A co jste dělala předtím?“ zeptal se.
„Všechno možné,“ odpověděla jsem krátce. Neměla jsem sílu to rozvádět. Sedla jsem si k pracovnímu stolu a zírala na program, který jsem nikdy neviděla. Připadala jsem si jako člověk, který omylem vešel do cizího bytu. Povzdechla jsem si. Ale aspoň jsem se snažila udělat něco se svým životem...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Související články
