Facebook
Instagram
Bětka doufala, že když se jim narodí dítě, manžel převezme část povinností. Jenže tomu se do toho moc nechtělo. A tak byla nucena použít lest.
Než se narodil náš Péťa (2), měli jsme s Petrem (31) spoustu času pro sebe. Chodili jsme spolu na kajaky a na lyže, já měla hodiny aerobiku a angličtiny, on se věnoval squashi a deskovým hrám s kamarády. Často jsme se setkávali s přáteli, chodili do divadla, na večeře a na bowling. Naši přátelé, kteří se stali rodiči, se střídali v péči o děti. Díky tomu si pravidelně mohl užít zábavu každý z nich.
Mateřství mělo být krásné...
Když jsme zjistili, že jsem těhotná, myslela jsem si, že se také budeme dělit o rodičovské povinnosti. Petr neprotestoval. Dokonce mi slíbil, že si vezme delší volno, bude vstávat v noci, chodit na procházky a zpívat dítěti ukolébavky.
Nicméně, na kurzy předporodní přípravy si nenašel čas, objevil se jen na prvních lekcích. Když jsem v noci začala rodit, Petr mě musel odvézt do nemocnice. Po nějaké době však usnul na lehátku vedle mě. Probudil se až ve chvíli, kdy náš malý Péťa začal plakat. Potom všem vyprávěl, jak bylo úžasné být při narození syna. Já jsem dodávala, že to byla také příležitost se vyspat...
Petrovo "delší" volno po skončilo po... třech dnech. „Miláčku, musím se vrátit do práce, je krize. Tvoje máma ti pomůže, zvládneš to. Takový mrňous stejně nejvíc potřebuje mámu, to je jasné...“ řekl mi.
K tomu všemu musel do práce být vyspaný, takže jsem měla syna v ložnici, zatímco Petr spal na gauči. Ráno vstával spokojený a protože spěchal, žádal mě, ať mu připravím kávu. Několikrát jsem to nevydržela a řekla mu, co si o tom všem myslím.
„Vím, že jsi unavená, ale věděla jsi, že mateřství vypadá takhle. Přijde tvoje máma, vezme malého ven a ty si zdřímneš. Nestresuj se, bude to v pořádku,“ řekl mi, políbil mě na čelo a odešel. Často jsem plakala kvůli bezmoci a vyčerpání...
O syna jsem musela pečovat sama
Když uplynul rok, období, kdy Péťa potřeboval víc matku než otce, skoro nic se nezměnilo. I když se Petr pokoušel krmit malého, ten protestoval, protože na otce nebyl zvyklý. A pro něj to byla další výmluva, aby to nemusel dělat.
Po dvou letech jsem se vrátila do práce a Péťa začal chodit do jeslí. Pracovala jsem na poloviční úvazek, takže jsem ho vyzvedávala dřív. Také jsem ho odvážela. A protože nám to fungovalo, Petr si myslel, že může v klidu jít do posilovny nebo na squash.
Snila jsem o aerobiku nebo setkání s přáteli, ale manžel měl vždycky důležitější aktivity. Abych se alespoň jednou měsíčně dostala ven, musela jsem požádat o pomoc svou mámu. Mé pokusy o setkání s přáteli totiž obvykle nevyšly moc dobře. Petr mi několikrát volal a já mu musela vysvětlovat, co má dělat, když třeba syn nechtěl usnout.
Z nějakého důvodu se tehdy držel myšlenky, že si ho nevážím. „Jestli si myslíš, že se o syna nedokážu postarat, už to nebudu nikdy dělat,“ oznámil mi naštvaně.
Na podzim Petr změnil práci. Nastoupil do zahraniční firmy a v pátek končil ve dvě. Pak jsem mu navrhla, aby vyzvedával syna ze školky. Ten čas, který trávil sám se synem, než jsem se vrátila z práce, považoval za obrovskou oběť. Ale v podstatě nedělal nic. Pustil mu pohádky a ohřál jídlo v mikrovlnce. Když jsem přišla domů, Petr vyskočil a řekl malému: „Podívej, maminka je zpátky, běž za ní!“ A zmizel. Pátek byl den na deskovky s kamarády a ještě musel stihnout posilovnu...
Našla jsem zajímavou přednášku o partnerech
Před měsícem jsem večer v jedné z internetových skupin narazila na online přednášku s názvem: „Partner miluje dítě, ale nechce se o něj starat? Změňte to.“ Klikla jsem na to, ale bez velkého očekávání. Jenže tato dvouhodinová přednáška mi otevřela oči.
Psycholožka, která mluvila o otcích, popisovala přesně mého Petra. „Několikrát ukázal, že si s dítětem neví rady? A vy jste mu uvěřila? Stalo se dítěti něco špatného? Ukažte partnerovi, že otcovství je krásné. Co dělat, pokud se váš partner stále nebude chtít zapojit do trávení času s dítětem...“ otevírala jedno skvělé téma za druhým.
Psycholožka radila také vyzkoušet šokovou terapii: „Jeďte do nemocnice na dlouho odkládaný zákrok nebo se sbalte a někam odjeďte. On si poradí. Nebo najde nějakou pomoc. Nedovolí, aby se dítěti něco stalo. Věřte tomu.“
Týden jsem o tom přemýšlela. Pak jsem zavolala své nejlepší kamarádce a zeptala se, co si o tom všem myslí.
„Myslíš, že je to u vás až tak zlé?“ podivila se. „To by mohl být skvělý nápad. Pojďme někam. Musíme to dobře naplánovat, aby to můj manžel neprozradil Petrovi.“
Zařídila jsem, aby Petr dostal v práci dovolenou. Zavolala jsem jeho šéfovi a zalhala, že plánuji výlet, ale je to překvapení, takže potřebuji vědět, jestli dostane volno. Šéf souhlasil...
Ať manžel vidí, co obnáší péče o dítě
Konečně nastal ten pátek. Petr vyzvedával malého ze školky. Domluvit to mi zabralo hodně času, protože syn je prý zvyklý, že ho vyzvedává maminka. „Je nejvyšší čas, aby si zvykl, že má i tatínka,“ namítla jsem.
Vzala jsem si v práci volno. Uvařila jsem jim jídlo na tři dny, potom si Petr bude muset poradit sám. Svoji mámu jsem poslala k tetě, aby Petr neměl možnost nechat syna u ní. Trochu protestovala, že se to takhle nedělá. Do autobusu jsem ji doslova strčila...
„Petře, odjela jsem do jižních Čech. Užij si to se svým synem. Bude to skvělý chlapský týden. Být tátou je super, uvidíš,“ napsala jsem na lísteček a připevnila ho na lednici. Když se kluci vrátí domů a Petr sáhne po jídle pro malého, určitě si toho všimne...
Pak jsem jela ke kámošce. „Můj muž si myslí, že jedu se sestřenicí,“ řekla. „Ale určitě na to přijde, jakmile Petr začne volat. Proto ti nedovolím, abys zvedala jeho hovory.“
Bylo to přesně tak, jak řekla, Petr mi začal volat hned poté, co se vrátil z práce. Nezvedla jsem to. Později volala máma, že ji Petr bombarduje telefonáty. Ale s tou jsem byla domluvená, že to také nebude zvedat. Pak kámošce zavolal její manžel.
„Odjela jsi s Bětkou, že? Petr panikařil, volal mi už čtyřikrát. Nejdřív křičel, pak brečel, a teď se ptal, jestli jsem taky sám s dětmi, protože jestli ano, můžeme něco podniknout společně. Domluvili jsme se, že půjdeme do parku. A vy si to užijte!“ zasmál se.
Možná to konečně pochopí
Když jsme dorazily do hotelu, zavolala jsem Petrovi. Byl uražený. „To není fér, mohli jsme to vyřešit jinak. Promluvit si. Proč jsi mi to udělala? A co řeknu v práci?“ stěžoval si. Odpověděla jsem, že jeho šéf o dovolené věděl. Byl rozčílený, a tak jsem zavěsila.
O víkendu se neozval. Ale v neděli večer jsem od Petra dostala fotografii. Byl se synem v lese, oba byli šťastní a měli úsměvy od ucha k uchu. V pondělí jsem dostala zprávu: „Může si dát zmrzlinu?“ Odpověděla jsem, že nejraději má jahodovou. V úterý mi došla další zpráva: „Bětko, prosím, zavolej. Asi už chápu, o co jde...“
Zavolala jsem. Bylo to klidný rozhovor. Nicméně jsem si nedělala iluze, že po mé dovolené Petr náhle začne trávit se synem čas každý den. Ale konečně snad pochopil, že jsem měla na svých bedrech příliš mnoho povinností. Viděl také, o co přichází, a určitě bude chtít něco změnit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka
Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka
Související články
