Porodnost v Česku dramaticky klesá. Rodí se nejméně dětí od vzniku Československa, dokonce méně než za války nebo v 90. letech. Důvodů je mnoho, mimo jiné i dobrovolná bezdětnost. Proč tomu tak je, to probrala Bára Hlaváčková s psychoterapeutkou Zuzanou Krajča v pořadu Ženská tabu.
Statistiky hovoří neúprosně, porodnost v České republice prudce klesá, loni se dokonce dostala na historické minimum. Výrazně roste také počet žen, které se dobrovolně rozhodly nemít děti. Proč tomu tak je, o tom se v Ženských tabu Báry Hlaváčkové rozpovídala párová psychoterapeutka Zuzana Krajča.
Trápí ji zejména skutečnost, jak jsou bezdětné ženy v Česku stigmatizované. „Se stigmatizací se nejčastěji setkáváme v nejužší rodině, většinou od rodičů, kteří očekávají vnoučátka a někdy se můžou hodně zlobit, když nepřicházejí,“ poukazuje v Zuzana Krajča. „Pokud je to dobrovolná bezdětnost, ten vztek a nepochopení jsou ještě větší. Já se u klientek někdy setkávám s opravdu velkou agresí ze strany rodičů a s různými nadávkami, restrikcemi atd.,“ odkrývá velké rodinné tabu.
Zuzana Krajča o stigmatizaci bezdětných žen v Česku
Proč se rodí málo dětí? Má to jasný důvod, nebo jde o soubor více okolností?
Je to soubor více příčin. Nejčetnější je, že lidé chtějí děti, ale z nějakého důvodu se to nedaří. Obecně se ale ty důvody dají rozdělit do dvou skupin – zdravotní a sociální. Ze zdravotních to je nejenom neplodnost nebo domnělá neplodnost, ale mohou to být i jiné nemoci, které přímo neovlivňují plodnost, ale znamenaly by, že si dítě ponese určitou genetickou zátěž nebo že by těhotenství mohlo být pro matku život ohrožující.
A ty sociální?
Například nejste ekonomicky dost zajištění na to, abyste mohli mít děti v podmínkách, které by pro ně byly vhodné nebo které si pro ně představujete. A další velký důvod je, že nemáte partnera nebo partnerku, se kterým byste dítě chtěla nebo mohla mít.
Jaké ekonomické důvody máte konkrétně na mysli?
Tam se bavíme hlavně o nedostupnosti bydlení, co se týče cen a možnosti si buď něco koupit – což je v České republice populárnější – nebo pronajmout. A další velká věc: mít dítě se značně prodražilo. Je to daleko nákladnější než před 10, 20 nebo 30 lety.
Je v Česku stále stigma nemít dítě?
Je to stigma. V Praze to tedy až takové téma není, ale když půjdeme do regionů, tam se to řeší. Se stigmatizací se nejčastěji setkáváme v nejužší rodině, většinou od rodičů, kteří očekávají vnoučátka a někdy se můžou hodně zlobit, když nepřicházejí. Pokud je to dobrovolná bezdětnost, ten vztek a nepochopení jsou ještě větší. Já se u klientek někdy setkávám s opravdu velkou agresí ze strany rodičů a s různými nadávkami, restrikcemi atd. Takže je to velké téma v rámci rodiny, ale může to být i téma někde jinde. Musíme si uvědomit, že mít dítě je pořád vnímáno jako samozřejmost, jako naplnění ženské role. Můžeme s tím nesouhlasit, ale ve společnosti to takhle je. A ve chvíli, kdy tu roli nenaplňujete, patříte mimo normál, ta zátěž na vás dopadá. Je to v něčem podobné LGBT+, kdy také nenaplňujete určitou roli.
Vy jste řekla dvě věci, které mě zaujaly. Řekla jste „klientek a naplnění ženské role“, to znamená, že stigma padá víc na ženy než na muže?
Ano, jednoznačně, protože od žen se očekává, že budou matky. Naše společnost je pořád ještě genderově velmi nevyvážená, co se týče rovnoprávnosti, rovnosti příležitostí atd. V tomhle jsme v Evropě velice pozadu. Vidíme to i na gender pay gapu (rozdíl v platu mužů a žen – pozn. red.), takže u nás se ta tradiční role opravdu velmi očekává. Obraz ideálního muže je trochu jiný než obraz ideální ženy. Muž je do třiceti, pětatřiceti a dnes někdy i do 40 let ten rebel zažívající dobrodružství, ten cool, ten, co hodně vydělává. A když se to překlopí, tak je to možná dobrý tatínek, co zasadí strom a má dětičky, ale také je to možná někdo, kdo pořád hodně vydělává, má vysokou pozici, je to ten, kdo přináší do rodiny statky a peníze, takže rodičovská role je tam obsažená až později a zdaleka ne tak výrazně jako u žen. Muž také není limitovaný věkem. Samozřejmě tam dochází k nějakému poklesu plodnosti, ale u žen se zastaví menopauzou.
Proč některé ženy zůstávají dobrovolně bezdětné
My jsme na začátku vyjmenovaly celou škálu důvodů, proč se rodí méně dětí. Já se ale chci zaměřit na tu dobrovolnou bezdětnost. Často slýcháme, že ta žena je sobecká, kariéristka. Co tedy vede ženy k tomu, že nechtějí děti?
Já bych v první řadě chtěla říct, že vůbec nemusejí mít speciální důvod. Ten důvod je velice často to, že to tak prostě necítíte. Můžeme si to představit, jako když nemáte ráda nějaké jídlo, třeba kulajdu, nebo když nemáte ráda nějakou barvu. Nemáte žádný speciální důvod, prostě vám to nechutná nebo se vám ta barva nelíbí. A totéž platí pro dobrovolně bezdětnou ženu. Zkrátka ji mateřství, dítě a péče o něj nepřitahují. Žádný speciální důvod k tomu nemá.
Vy jste řekla, že třeba nemá ráda kulajdu, ale nechtít dítě neznamená, že děti nemá ráda.
Nemusí to znamenat, že nemá ráda děti. Většina bezdětných žen, které jsou nějak veřejně exponované, často vysvětluje, že děti má ráda, že s nimi ráda tráví čas, ale že je z nějakého důvodu nemá. Neznamená to tedy, že by děti neměla ráda, znamená to jenom, že nechce mít vlastní.
Může to pramenit z dětství?
Může.
Z čeho konkrétně? Může za tím být péče o mladšího sourozence?
Může to být tak, že starší sourozenec přebral péči o mladšího a tak nějak si to odžil nebo s tím má špatné zkušenosti. Může to ale být také tak, že musíte pečovat o rodiče, kteří se najednou dostanou do role dětí, a pro vlastní dítě už není prostor. Nebo to může být celá řada dalších věcí – vědomých, nevědomých – ale také tam důvod být nemusí. Nemusíme to vždycky svádět na trauma. Spousta dobrovolně bezdětných má například důvody environmentální. Nechtějí děti, protože to vidí jako zátěž pro planetu, pro přírodu, nebo nechtějí přivést děti do tohoto světa. Prožili jsme covid-19, prožíváme válku na Ukrajině nebo Blízkém východě. Děje se toho spousta. Nástup Donalda Trumpa ve Spojených státech je velice zneklidňující, takže spousta lidí říká, že si neumí představit, že by do téhle doby přivedla děti.
Často v diskuzích čtu, že jsme možná až moc zhýčkaní, zvykli jsme si na pohodlí, na určitý nadstandard a nechce se nám slevovat. I tohle může být důvod?
Může, ale většinou to tak nebývá. Důvody jsou komplexnější. Neznám nikoho, kdo by si řekl, že by mu dítě narušilo pohodlí, a tak ho nechce. Ty důvody jsou většinou daleko hlubší.
Co říkají o dobrovolně bezdětných statistiky
Máme nějaké statistiky, kdo je v dnešní době častěji dobrovolně bezdětný? Vysokoškoláci versus lidé s nižším vzděláním nebo velká města versus vesnice?
My ty statistiky máme, ale spíš ohledně plánovaného rodičovství. Rodičovství daleko víc dopředu plánují vysokoškoláci než lidé s nižším nebo úplně nejnižším vzděláním.
Kolik je dobrovolně bezdětných lidí?
Momentálně je bez dětí zhruba 15 % žen a z těchto 15 % je dobrovolně bezdětných 13 %. Takže opravdu zlomek.
A mění se to nějak v čase? Že by v poslední době rostlo to číslo, nebo je to jen víc vidět?
Ten nárůst je tam jednoznačný.
Bojí se ženy mluvit o tom, že nechtějí dítě?
Jak které, ale většinou to není téma, které by si vybraly, o kterém by chtěly samy mluvit. Většinou je to něco, o čem se spíš mlčí nebo se to odbude jednou větou. Daleko těžší je to pro ty nedobrovolně bezdětné, které dostávají dotazy zejména z rodiny. A ten nátlak je tam velký.
A také můžou slyšet, jednou budeš litovat. Ale ti, co jsou dobrovolně bezdětní, litují?
My máme i výzkum, který se zaměřil na ženy, které byly dobrovolně bezdětné, a ptal se jich ve stáří, jestli toho litují. Vůbec se tam neobjevilo, že by litovaly.
A co ti, kteří podlehnou tlaku okolí a jdou do toho? Litují někdy svého rozhodnutí?
Samozřejmě jsou rodiče, kteří toho litují. Zase ale většinou jedním dechem dodávají, že to dítě mají rádi, ale že kdyby si měli vybrat znovu, tak by do toho nešli. A pak jsou i rodiče, kteří to dítě rádi nemají.
Tahle varianta je možná největší tabu. To je něco, o čem se vůbec nemluví. Setkáváte se s takovými klienty?
Setkávám se s klientkami, které byly například velmi překvapené, že jsou těhotné. Ona si to dítě nechat nechtěla, ale partner ji přesvědčil a pak mateřství zůstalo celé na ní. To znamená, že partner se až tolik neangažoval. Pak je ta situace skutečně velice těžká, když jste k něčemu dotlačená. Ale většina žen nakonec mluví o tom, že jsou rády, že to dítě mají, nebo že to dítě mají rády. Otázka samozřejmě je, zda si lze v takové situaci vůbec připustit jinou možnost.
Co dalšího prozradila psychoterapeutka Zuzana Krajča v Ženských tabu?
- O historii bezdětnosti
- Proč ona sama nemá děti
- Jaká opatření by mohla zvýšit porodnost v ČR
- Jak jsme na tom s porodností v porovnání s ostatními státy Evropy