Facebook
Instagram
Dítě? Děkuji, nechci. Fakt, že zůstávají někteří lidé dobrovolně bezdětní, je v naší společnosti stále ještě ve velké míře tabu. Do pořadu LifeeTalk si Barbora Hlaváčková pozvala psycholožku Martinu Viewegovou, se kterou probrala otázku dobrovolně bezdětných žen. Proč se tak rozhodují? Co jim to v životě přinese a nelitují svého rozhodnutí?
Důvodů, proč se žena rozhodne děti nemít, je mnoho. Ať už jsou to vnější vlivy nebo vnitřní pohnutky, tlak okolí je pro ni těžké ustát, a tak se často rozhodne jít cestou terapie, kde s ní psycholožka probere její nejniternější pohnutky a najde příčinu, která může ženu samotnou velmi překvapit.
"Řekla bych, že strachy hrají velkou roli v rozhodnutí nemít děti. Jsou tu strachy, které jsou vědomé. Ženy se bojí porodu, bojí se, že během něj přijdou o život, nebo se bojí, že bude dítě postižené, opustí je partner, a nedá se jim to vyvrátit. To jsou v podstatě strachy, se kterými přichází do terapie, v lepším případě o nich tedy ví. Ale potom jsou tu strachy, které jsou někde na pozadí a které postupně vydolujeme. Pak bývají ženy překvapené, co vlastně stojí na pozadí," uvádí v rozhovoru s Barborou Hlaváčkovou psycholožka Mgr. Martina Viewegová.
Nechci děti - fenomén posledních let, nebo to tady bylo vždycky, jen to nebylo tolik vidět a nemluvilo se o tom?
Já bych se možná přikláněla k té druhé verzi, protože i z historie známe staré mládence, staré panny. Na kolik to bylo o partnerství, nebo postoji "nechci děti", nedokážeme říct. Ty případy byly i o tom, že se ženy rozhodly starat například o sourozence, rodiče a obětovaly vlastní rodinný nebo partnerský život. Tak to tu bývalo vždycky, takže z mého pohledu je to fenomén, na který je ale společnost citlivější, protože útočí na naše představy o tom, jak jsme naprogramovaní jako lidstvo, jako ženy.
Důvody, proč ženy nechtějí děti
Zaměříme se více přímo na ženy. Zajímají mě důvody, proč se stále více žen přiklání k tomu nemít v dnešní době děti?
Těch důvodů je opravdu velké množství. Začnu takovými, které možná část společnosti bude považovat za povrchní. Mezi ně patří, když to úplně zjednoduším, že si ženy nechtějí zkazit figuru. Pak jsou páry, které se shodnou na tom, že dítě by jim narušilo životní styl. Jde o drahou záležitost a jejich komfort či životní standard je pro ně natolik důležitý, že z něj nechtějí slevovat. To jsou zhruba takové dva hlavní důvody, co se týče pragmatických záležitostí. Potom jsou tu důvody, které jsou možná i společensky aktuální a v poslední době se o nich nejvíce mluví. Takzvaná enviromentální krize, kdy se spousta lidí, nemohu říct pouze mladých, rozhodne nemít děti z důvodu, že je to určitá ekologická zátěž. Někdo také nechce, aby jeho dítě v budoucnu trpělo jen proto, že on ho sobecky chtěl. Dalším faktorem při rozhodování je aktuálně válka, kdy nevíte, jestli někdo nezmáčkne červené tlačítko. Dále jsou tu důvody zdravotní. Může to být obranná reakce, že člověk řekne, já dítě nechci, ale nepřizná, že vlastně ani dítě mít nemůže, že by ho to potažmo stálo život. Pak jsou tu důvody nevědomé, se kterými se dá pracovat na psychoterapii, tam může být v podstatě cokoliv. Může to být něco transgeneračního, ovlivnění na základě dětství. Mám i spoustu klientů, kteří jsou nechtěné dítě, a to je téma, které vás ovlivní velkým způsobem a nechcete, aby se to trauma přenášelo dál.
Zajímá mě, proč společnost jinak nahlíží na ženy, které se rozhodnou nemít děti, než na muže, kteří se takto rozhodnou? Já sama tento pocit mám a nejsem jediná.
Tak záleží, co bereme tou společností. U vaší nejbližší rodiny, pokud je zaměřená na to, abyste dítě měli, je jedno, jestli jste muž, nebo žena. Tam ten tlak a nevyžádaná tužba bude stejná.
Myslím společnost, ty společenské normy, které řekněme v Česku jsou.
Tady bych řekla, že je to dané biologicky. Jako žena máte časový limit, kdežto když se rozmyslí muž, tak může počít i v sedmdesáti. Na druhé straně zpětná vazba společnosti už není tak pozitivní u pozdějších otců.
Rozhodnutí nemít děti ovlivňuje vlastní dětství
Co takové to zatížení, co si člověk třeba nese z dětství? Různé strachy...
Řekla bych, že strachy hrají v rozhodnutí nemít děti velkou roli. Jsou tu strachy, které jsou vědomé. Ženy se bojí porodu, bojí se, že během něj přijdou o život, nebo se bojí, že bude dítě postižené, opustí je partner, a nedá se jim to vyvrátit. To jsou v podstatě strachy, se kterými přichází do terapie, v lepším případě o nich tedy ví. Ale potom jsou tu strachy, které jsou někde na pozadí a které postupně vydolujeme. Pak bývají ženy překvapené, co vlastně stojí na pozadí. Nemusí to být nutně jenom strachy, mohou to být takzvané introjekty, což jsou vlastně věty, které jsme slýchávaly v průběhu vývoje a socializace. Často přicházely od našich nejbližších. Patří tam například: "Počkej, až budeš mít děti, ony ti to vrátí." Takoví ti strašáci, hlasy, které jsou přímo v nás. Může to být i reakce na ně, určitý vnitřní vzdor jako: "Jen počkej, já děti mít nebudu a ukážu ti." Nemusí to tak být nutně jen strachy.
Vy jste mi kdysi i říkala, že se často stane, že žena nechce dítě, protože má o hodně let mladšího sourozence a musela se o něj starat. I to je důvod? Co nějaké vzory, které jsme viděli třeba u rodičů, u prarodičů, a nelíbilo se nám to?
V podstatě když přicházíte do terapie, často je tam něco z dětství, co si zpracováváte. Je tam buď to, co jste viděli, jak se dítě vychovává, nebo jak se lidé chovají k sobě navzájem a nechcete tyto vzorce předávat další generaci. Může tam být i určitá zodpovědnost staršího sourozence, která nepřísluší věku dítěte. Něco jiného je pomáhat a nějak vést dítě k zodpovědnosti adekvátně k věku, u čehož nechybí škola, hraní si venku, potkávání se se spolužáky, dělání blbostí, než když máte jako starší sourozenec na starosti mimino, jsme takový malý rodič a fungujeme pro něj full time. To vám vezme kus dětství a zároveň máte syndrom prázdného hnízda a radost z toho, že je dítě velké, když vám je třeba 30. Tehdy by vám měly začít tikat biologické hodiny, ale vy už jste jen rádi, že to máte z krku.
Bezdětné ženy čelí hejtům a odsouzení
Česká společnost není moc nakloněná těm, kteří se rozhodnou děti nemít. Je to stále mírné tabu, jak jsem naznačila na začátku. Kolik odvahy to chce, aby to žena řekla nahlas, aby si za tím stála a čelila tomu, co přichází poté - různá odsouzení, hejty a tak?
No, většinou to ženy říkají ve společnosti, kterou už mají otestovanou. Není to tak, že na první dobrou někam přijdete a hned to řeknete. Bývá to pracovní kolektiv a rodina, kde bývají otevřenější toto rozhodnutí sdělit. Některé důvody si nechávají pro sebe, protože ví, že by ta zpětná vazba nebyla úplně dobrá a objevily by se hejty a nepochopení. Někdy i útoky na jejich osobu.
Mně jde o to, jestli používám správné slovo, jestli je to odvaha, co musí ty ženy mít, aby třeba nepodlehly tlakům a nešly do něčeho i přesto, že to necítí. Jestli opravdu v dnešní době v české společnosti to opravdu chce odvahu říct nechci dítě a tak to je?
Odvaha je určitě jednou ze složek tohoto rozhodnutí, to souhlasím, ale jistě tam musí být i další aspekty, jako velká nezávislost, síla osobnosti a do toho ta kuráž.
Tak rozebereme ty hejty a odsouzení. Žena, která řekne, nechci dítě, slýchá v první řadě, že je sobecká, kariéristka či divná.
Osobně mám zkušenost s těmi, kteří činí to rozhodnutí kvůli altruismu, což teda nevím, zda je kariérní záležitost. Paradoxně bych řekla, že ne. Někdo je takový, že nemá k dětem vůbec vztah a děti mu nic neříkají. Když má v rodině někdo miminko, pochovají si ho a nic víc. Takže ano, potom je jeho život práce, ale je otázkou, zda je to kariérismus, nebo jen rozhodnutí jít touto cestou a ne tou, kterou jde zbytek rodiny.
Mít dítě je společenský předpoklad
Já ten důvod, že je žena sobecká, když nechce dítě, slýchám často. Naopak se lidí, kteří chtějí děti, nebo je čekají, ptám, proč se tak rozhodli. Většinou mi řeknou, že to tak má být. A nebo velmi často slýchám: "Aby se o mě někdo postaral ve stáří." To se zarazím a říkám si, jestli právě tohle není sobecký a zároveň společensky přijatelný?
V tom s vámi úplně souhlasím, protože to je ta druhá stránka věci. Když mám klientky, které si nejsou jisté, proč dítě mít, nebo jestli ho vůbec mít, kladu jim otázku: "Proč byste ho měly?" Ve chvíli, kdy se tam objeví "aby se o mě postarali ve stáří", jim říkám, že zaprvé buď budou mít někoho, koho vnímají od začátku jako závislou osobu, kterou si pořizují k tomu, aby se o ně jednou starala, tím pádem to není svobodný člověk. Nebo vychováte svobodného člověka a budete riskovat, že bude žít třeba v Austrálii a vy tu stejně budete o samotě. Vlastně to není o tom, že budete mít dítě, aby to zaplnilo prázdnotu vašeho života, to je důležité si uvědomit. Teď budu hodně syrová, ale taky se může stát, že dítě umře dříve než vy, takže idea toho, že se o vás bude starat ve stáří, není úplně optimální. A pak je tu fakt, že jste sendvičová generace, to znamená, staráte se o děti i prarodiče, což by se klidně mohlo stát. Většinou pak zvolíte děti, protože starat se o obě skupiny je na úkor vlastního duševního a fyzického zdraví.
Kdo nejvíce hejtuje ženy vybočující ze společenských norem? Jsou to spíš jiné ženy, které to mají jinak, muži, nebo nejbližší okolí?
Pokud jsme v internetovém prostředí, tam nevíme, protože pod přezdívkou může být kdokoliv. V reálném světě to nejčastěji bývá nejbližší rodina. Představy maminek, které očekávají, že budou babičkami, bývají silné. Na druhé straně je zajímavé i to, že třeba ani nechtějí být babičkou, ale chtějí, aby jejich dítě splnilo kolonku a ony mohly svým kamarádkám a sousedkám na vesnici říkat, že ona už teda má. Má splněno!
Tohle je velké téma, protože ženy mají své matky většinou rády a bývá to tak, že sklízejí největší hejty právě od nich. Jak s tímhle bojovat, jak s tím naložit? Musí se ta maminka srovnat s tím, že zrovna její dcera nechce dítě a nebude podle jejích představ? Je to na té matce, nebo na té ženě?
Tak by to bylo v ideálním světě, že by si to ta maminka zpracovala třeba i v terapii. V reálném světě bohužel musíme počítat s tím, že naši rodiče se měnit nebudou. Když to zjednoduším, jsou příliš staří a neochotní na to, aby tu změnu udělali. Takže je to v podstatě na nás, abychom si to zpracovaly a obrnily se proti zpětným vazbám. Někdo se neobrní, ale dokáže dát na komentáře takovou zpětnou vazbu, že si to rodiče rozmyslí, jestli se do něj budou takhle trefovat.
Co dalšího se ve videorozhovoru dozvíte:
- Může rozhodnutí ženy nemít děti narušit její vztahy s matkou?
- Jak má žena, která nechce dítě, komunikovat s ženou, která ho mít chce, ale nejde jí to?
- Nechci děti nemusí znamenat, že je žena nemá ráda
- Jaký má psycholožka názor na klub osob, které nechtějí děti No Kidding?
- Má česká společnost nakročeno k vnímání pořízení dětí jako k volbě, ne povinnosti?
Související články
