Božena (59): Dcera utrácí alimenty za drahé parfémy, ale vnoučata nemají na boty a pomůcky do školy

Od té doby, co moje dcera Anežka zůstala s dětmi sama, přešlo mnoho povinností na má bedra. Vařím, nakupuji, dohlížím na úkoly, vyzvedávám malou ze školky. Kdyby nebylo mě, nevím, jak by to všechno zvládala. Otcové dětí – protože každé má jiného – v jejich životě nefigurují. Jediné, co po nich zbylo, jsou alimenty. Peníze, které by měly jít na pastelky, sešity, zimní bundy a obědy ve škole.

Někdy mám ale dojem, že se ty alimenty vypařují do vzduchu. Vařím obědy z levných těstovin a rajčat v konzervě. A zdá se, že Anežka žije v jiném světě. Ve světě třpytivých drobností a chvilkového potěšení. Pamatuju si, jak jsem se jednou vracela z trhu se dvěma taškami plnými zeleniny. Před bytem jsem narazila na kurýra. V rukou držel balík a čekal, až Anežka podepíše převzetí. O chvíli později, celá natěšená, trhala karton. Papír létal na podlahu a ona z krabice vytáhla elegantní flakon parfému. „Konečně je tady!“ zvolala. Dívala se na ten flakonek s takovým nadšením, jaké jsem u ní nikdy neviděla, když šlo o její děti, Jakuba a Katku.

Jana (64): Dcera si koupila byt vedle nás. Přišli jsme o klid a uvažujeme o přestěhování na chalupu

Vnuk se styděl

Jednou se Jakub během oběda zmínil, že ve škole neměl lepidlo, ale paní učitelka mu půjčila svoje. Pocítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Podívala jsem se na něj – seděl tiše, s pohledem sklopeným, jako by udělal něco špatného. Pohladila jsem ho po vlasech. „Zlatíčko, proč jsi neřekl, že ti chybí?“ zeptala jsem se. Rychle se podíval na mámu. „Protože... nechtěl jsem otravovat,“ zašeptal.

„Anežko, mají děti všechno, co potřebují do školy?“ zeptala jsem se klidně, ale přesto v mém hlase znělo zklamání, které nešlo skrýt. „Mami, vždyť je to jen lepidlo,“ odsekla a pokrčila rameny. Kousla jsem se do jazyka, abych neodpověděla něco jedovatého. Vzpomněla jsem si na toho kurýra, Jakubovy boty koupené ve výprodeji, obědy z nejlevnějších surovin. Všechno se začínalo skládat v obrázek, na který jsem se nechtěla dívat.

Když se děti najedly a odešly, zeptala jsem se jí, z čeho si koupila ten parfém. „To jsou moje peníze,“ odpověděla vzpurně a já hned věděla, co tím myslí. „To jsou alimenty. Ty jsou pro děti,“ namítla jsem. „Vždyť mají co jíst,“ bránila se. Sevřela jsem ruce v pěst. „Jakub chodí do školy hladový, stydí se poprosit o pastelky. A ty utrácíš jejich peníze za zbytečnosti,“ vyhrkla jsem. Zamračila se. „Mami, já mám taky právo žít!“ zvýšila hlas. „A tvoje děti? Ty mají taky právo na normální život...“ nedala jsem se.

Eva (65): Moje dcera prodala veškeré zlato, co jsem jí dala. Neskutečně mě tím naštvala

Pohádala jsem se s dcerou

Dívala jsem se na ni a cítila bezmoc. Najednou se mi vrátila vzpomínka. Viděla jsem sama sebe před lety, unavenou po dlouhé směně, s taškami v rukou, a přesto jsem měla v hlavě jen jedno – děti nesmějí jít spát hladové. Stávalo se, že jsem sama snědla jen suchý krajíc chleba, aby měly víc šunky.

„Anežko,“ začala jsem klidně, i když to ve mně vřelo, „mají jen tebe a mě. A ty utrácíš peníze, které jsou pro ně.“ Nenechala mě pokračovat. „Mám právo mít něco pro sebe!“ přerušila mě ostře. „Ty jsi nikdy nic nechápala. Myslíš si, že když si koupím parfém, jsem hned špatná matka?“

„Nejde o ten parfém. Jde o to, že tvoje děti před tebou tají, že jim něco chybí. Bojí se, že ti zkazí náladu,“ dodala jsem. V tu chvíli do kuchyně vešly děti. Zastavily se ve dveřích, tiché a vážné. Dívaly se na matku a na mě, ale nepadlo ani slovo. Anežka se otočila k oknu, abychom jí neviděli do obličeje. Atmosféra zhoustla tak, že se mi těžce dýchalo. „Ty mě budeš vždycky soudit,“ zasyčela po chvíli. „A já se budu muset pořád obhajovat jako malá holka.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Protože se pořád chováš jako dítě,“ odpověděla jsem, i když jsem věděla, že ji tato slova mohou zranit ještě víc.

Hana (66): Druhou lásku jsem našla až v důchodu. Dcera mi řekla, že už na to nemám věk

Má víc empatie než jeho máma

Druhý den jsem vzala Jakuba na procházku. Šli jsme uličkou, kde se na stromech ještě držely zbytky listí a vítr šuměl mezi větvemi. Kopal do kamínku a mlčel, jako by sbíral odvahu. „Babi,“ promluvil po chvíli, „maminka má z toho parfému radost. To je dobře, že?“ V krku se mi udělal knedlík. Nechtěla jsem mu lhát, ale ani jsem mu nemohla vzít tu křehkou naději. „Ano, zlatíčko... má radost,“ odpověděla jsem a snažila jsem se usmát. „Jen bych chtěla, abys i ty měl důvod k radosti.“

Jakub se na mě podíval. „Já bych radši nové tenisky. V těchhle mě bolí noha. Ale neřekl jsem to mamince, aby jí to nebylo líto.“

Vzala ho za ruku. „Nikdy nemusíš skrývat to, co je pro tebe důležité. Máš právo poprosit o boty, o sešity, o všechno, co potřebuješ,“ pobídla jsem ho. „Ale maminka je pak smutná,“ zašeptal. „A já nechci, aby byla smutná.“

Pevně jsem ho objala a do očí se mi draly slzy. To dítě neslo břemeno, které by vůbec nemělo znát. Jakub toho chápal příliš mnoho, a dřív, než bylo třeba. Dál jsme šli mlčky, každý ponořený do vlastních myšlenek. Už jsem věděla, že musím najít způsob, jak vnoučata ochránit – i kdyby to mělo znamenat další hádku s dcerou...

Další příběhy ze života →

Mirka (46): Dcera zapomněla na moje narozeniny. Nejhorší na tom je, že jí to bylo jedno

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].