Facebook
Instagram
Danuše byl smířená s tím, že její manžel má dluhy. Doufala, že až se mu je povede splatit, budou konečně klidně žít. Jenže po letech zjistila, že jí lhal.
Už mám toho dost!. Pracuji do úmoru, abychom měli co dát do pusy, zatímco můj bezstarostný manžel Tomáš (40) tajně utrácí peníze. Pokud nechce přispívat na nákupy, bude muset jíst námrazu z lednice, protože se nenechám dál využívat.
Přiznal, že má velké dluhy
Když bylo jasné, že náš vztah je víc než jen románek, Tomáš vyložil karty na stůl. Upřímně mi řekl, jak vypadá jeho finanční situace.
„Miláčku, proč bychom měli platit dva byty?“ zeptala jsem se jednoho dne. „Pojďme bydlet spolu a začněme sdílet náklady. Bude to pro oba snazší.“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ váhal.
„Proč ne? Stejně plánujeme společnou budoucnost. Nebo se mýlím a nemiluješ mě...“
„To ani neříkej. Víš, že jsi pro mě vším. Jen nevím, jestli je to pro tebe správné řešení.“
„Sním o tom, že se každé ráno probudím vedle tebe...“
„Je něco, co o mně nevíš.“
„Bože, neříkej, že máš ženu,“ opravdu jsem se vyděsila.
„Samozřejmě, že ne. Proč tě to napadlo?“
„Navrhuju společné bydlení, ale ty hledáš výmluvy. Co jiného si mám myslet?“
„Mám dluhy... Velké. Před pár lety jsem se snažil rozjet podnikání. Nevyšlo to a skončil jsem s dluhy, které budu splácet ještě mnoho let.“
„A to je všechno?“
„Všechno? Mluvím o spoustě peněz.“
„Já v tom nevidím problém. Tomáši, miluji tě, a nezáleží mi na tom, jestli jsi bohatý, nebo sotva vyjdeš s penězi. Jsou to jen peníze. Když budeme bydlet spolu, bude to pro tebe snazší. Pro oba to bude snazší. V domácnosti budou dva příjmy, takže budeš moci splácet půjčku rychleji. Zbavíš se dluhu dříve a pak si budeme moci vydechnout.“
„A opravdu to nevadí?“
„Samozřejmě, že ne, hlupáčku...“
Neměli jsme dost peněz
Dohodli jsme se, že nájem, účty a nečekané výdaje si budeme dělit napůl. Starala jsem se o potraviny a věci do domácnosti. Byl to dobrý plán. Teď mohl půjčku splatit mnohem rychleji.
Žili jsme si opravdu dobře. Měli jsme co jíst a co na sebe. Nic jiného nebylo důležité. O dva roky později mě Tomáš požádal o ruku a já bez váhání přijala.
Náš svatební obřad byl malý. Pozvali jsme jen nejbližší rodinu, svědky a pár přátel. Nemohli jsme si dovolit velkou událost a naši rodiče nám také nemohli financovat svatbu. To mi nevadilo. Konec konců, měl to být náš den, ne večírek pro všechny...
Postupem času začaly naše náklady růst. Všechno zdražovalo, jen naše platy zůstávaly stejné. Začala jsem netrpělivě čekat na poslední splátku Tomovy půjčky.
„Kolik ještě dlužíš bance?“ zeptala jsem se jednoho dne.
„Pokud udržím současné tempo splácení, za deset, možná jedenáct měsíců budeme z toho venku.“
„Doufám. Pokud to takhle půjde dál, budeme si muset najít nějakou další práci, protože sotva vyjdeme...“
O deset měsíců později jsem se rozhodla vrátit k tématu.
„Tento měsíc máš splatit poslední splátku, že?“
„Ještě ne. Zbývá ještě šest.“
„Jak to? Když jsem se tě posledně ptala, řekl jsi, že za deset nebo jedenáct měsíců bude konec.“
„Ano, ale měli jsme auto v servisu a pár dalších nečekaných výdajů. To mi trochu narušilo plány. Několik splátek jsem vynechal, takže se doba splácení prodloužila.“
Tato zpráva mi zkazila náladu. Tajně jsem doufala, že si konečně vydychneme a možná si dokonce budeme moci dovolit skromnou dovolenou. Mezitím se mi tato vize vzdalovala. A netušila jsem, že mi manžel lže...
Můj manžel mi lhal
Jednoho dne, když jsem prala prádlo, našla jsem v Tomášových kalhotách účtenku. Obvykle všechny nepotřebné účtenky hned vyhazuji, ale tentokrát jsem si řekla, že si ji nechám. Byla to totiž účtenka z restaurace na téměř 1000 korun! První položka: Tomahawk steak – 560 Kč. Druhá položka: single malt whisky – 320 Kč. Třetí položka: nealkoholický nápoj – 60 Kč. Zkontrolovala jsem datum. Byl to den, kdy Tomáš šel na pivo s kamarádem. Myslela jsem, že si dal jedno pivo, zatímco on utrácel v drahé restauraci. Za tu sumu bych nakoupila potraviny na několik dní.
Při první příležitosti jsem se podívala na jeho bankovní účet. Přihlašovací údaje jsem věděla, ale ještě nikdy jsem je nepoužila. Začala jsem zkoumat historii transakcí a nemohla uvěřit vlastním očím. V tom samém měsíci můj manžel utratil 1600 korun v hobby marketu. Předchozí měsíc utratil 4800 korun v obchodě s elektronikou. Našla jsem mnoho podezřelých výdajů, velkých i malých, o kterých jsem neměla tušení.
Šla jsem do sekce „Půjčky“. Na stránce se objevila zpráva „Žádné produkty k zobrazení“. Myslela jsem, že mi celou dobu lhal, ale musela jsem si to ověřit. V historii transakcí jsem hledala splátky půjček. Opravdu, splácel půjčku a to docela velkou, ale poslední splátku, kterou půjčku uzavřel, provedl před více než rokem!
Vypadalo to, že jsem mu příliš důvěřovala. Moje matka mi vždy říkala: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Já raději věřila každému jeho slovu a s nadějí čekala na lepší časy. Mezitím to vypadalo, že blahobyt už zaklepal na naše dveře, jenže já o tom neměla ani tušení.
Všechno popíral
„Můžeš mi říct, co to znamená?“ zeptala jsem se, když přišel domů. Položila jsem na stůl papír na který jsem si opsala pohyby z jeho účtu.
„Hrabala ses mi v internetovém bankovnictví?“ byl pobouřený
„Neměň téma. Říkal jsi mi, že máš ještě šest splátek, ale ukazuje se, že poslední splátku jsi zaplatil před více než rokem. Utrácíš za drahé jídlo, kvalitní alkohol, nástroje a kdo ví co ještě, zatímco já mám co dělat, abych naplnila lednici!“
„Jednu půjčku jsem splatil, ale ještě mi zůstává druhá, v jiné bance.“
„Nikdy ses nezmínil, že máš dvě půjčky...“
„Nebylo potřeba. Jedna nebo dvě... Jaký je v tom rozdíl? Když jsem mluvil o jedné půjčce, použil jsem zjdnodušení, ale řekl jsem ti skutečnou částku svého zadlužení.“
„Chtěla bych vidět harmonogram splátek v té druhé bance.“
Zavrtěl hlavou.
„Proč ne?“
„Protože tam nemám internetové bankovnictví.“
„Víš co, miláčku? Nějak ti nevěřím.“
„Mluvím pravdu!“
„A jak vysvětlíš ty výdaje?“
„Jsou z úspor.“
„Z jakých úspor? Jak jsi mohl naspořit tolik peněz?“
„No, šetřil jsem prémie a tak.“
Tohle vysvětlení mi nestačilo. Spíš to vypadalo, že si prostě užíval. Nemusel se o nic starat, protože to, co budeme mít k večeři, jsem řešila já. Ale už jsem toho měla dost. Když přišel druhý den z práce, našel v lednici jen světlo a námrazu.
„Kde je něco k jídlu?“ zeptal se překvapeně.
„V obchodě,“ odpověděla jsem a odešla ke kamarádce.
Nechce se mu přispívat na domácnost? Nebudu ho prosit, ale dál ho už živit nehodlám. Ať si jí ty své steaky. Uvidíme, jak rychle se přizná ke lži...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
