Facebook
Instagram
Patricie zjistila, že nemůže být všechno najednou, tedy dokonalá matka, manželka, milenka a úspěšná žena. Dlouhá léta se o to snažila, ale pak si řekla, že to dál nejde.
Žádný muž neporozumí tlaku, kterému jsou ženy neustále vystaveny. Od dětství nám bylo vštěpováno, že bychom měly excelovat prakticky ve všem. Mám pocit, že muž by měl uspět jen ve dvou věcech: získat dobrou práci s velkým platem a založit rodinu. Založit, ale už není nutné zapojit se do jejího života...
Rodiče ode mě očekávali hodně
Ambicióznost mi byla vštěpována už od dětství. Moji rodiče často opakovali, že moderní dívka by měla být vzdělaná a nezávislá, takže od základní školy jsem dbala na známky a neustále rozšiřovala své znalosti. Chtěla jsem pracovat v oboru spojeném s matematikou, která vždy byla mým oblíbeným předmětem. Účastnila jsem se soutěží a olympiád, které mi měly zajistit místo na dobré univerzitě. A tak se také stalo. Když jsem dosáhla tohoto cíle, ukázalo se, že to nebyl konec očekávání mých rodičů.
"Všechno je skvělé, jsme na tebe hrdí, ale nezapomínej na rodinu. Mladá nebudeš věčně..." připomínala mi matka možná až příliš často. Po tolika letech, kdy mi opakovala, že na romantiku a přítele ještě mám čas a žádný nestojí za to, abych kvůli němu obětovala studia nebo kariéru, teď se najednou objevila změna postoje!
Nebylo to tak, že bych nechtěla mít manžela nebo dítě, ale vždy jsem byla přesvědčená, že to jsou poslední věci, které ode mě rodiče budou vyžadovat. Na každé rodinné schůzce jsem se pak musela podrobit výslechu, zda jsem už našla někoho a zda uvažuji o založení rodiny. Mít skvělou práci a vydělávat slušné peníze již nebylo zdrojem hrdosti. Bez muže jsem najednou byla "nedostatečná."
Zamilovala jsem se
Když do mého života vstoupil Antonín (36), rychle jsem si uvědomila, že tento vztah může vést k něčemu víc. Samozřejmě, i předtím jsem randila s kluky, ale neměla jsem moc štěstí. Obvykle jsem byla ta, kdo se zamiloval, a oni ti, kdo dávali kopačky.
Antonín byl jiný. Okamžitě jsem cítila, že je to muž, který mě nezraní. A nezklamal mě. I on bral náš vztah vážně. Když jsem ho představila rodičům, viděla jsem v jejich očích spokojenost. Po roce jsme se s Antonínem rozhodli sestěhovat. Myslím si, že to tehdy jsem poprvé cítila, jak těžké je splnit všechna očekávání, které společnost a moji rodiče kladou na mě.
Tvrdě jsem pracovala, protože jsem musela být nezávislá, po práci jsem dělala vše, co jsem mohla, abych byla dokonalou partnerkou. Uklízela jsem a začala vařit, podpatky jsem nesundala ani po příchodu z práce. Po večeři jsem se postarala o dům tak důkladně, že zářil čistotou. No a poté, úplně vyčerpaná, jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že nejsem příliš unavená na to, abych okouzlila Antonína krajkovým prádlem a romantickým večerem. I kdyby to znamenalo, že mi v práci bude padat hlava od únavy.
Chtěla jsem být dokonalá
"Jsi úžasná, nevím, jak to všechno zvládáš," chválil mě můj milovaný, což byl med na mé uši. Jeho komplimenty mě dlouho utvrzovaly v tom, že dělám všechno správně, že plním všechny své ženské povinnosti tak, jak se očekává. Šťastně jsem v tom pokračovala, i když jsem ve skutečnosti byla vyčerpaná.
Ale pak přišla brutální realita. Po porodu jsem nemohla být dokonalá. Měla jsem zdravotní potíže a malá Kája špatně spala a brečela. Byla jsem zmatená, vyčerpaná a nemohla se dostat do role matky. Poprvé jsem měla pocit, že nevím, co dělám.
"Páťo, všechno je v pořádku, neboj se. Děláš to skvěle," podporoval mě Antonín, ale já věděla, že to nezvládám tak, jak bych chtěla. A navíc jsem se nemohla na něj spolehnout. Rychle jsem si uvědomila, že si zvykl, že se o všechno postarám já a málokdy ho požádám o pomoc. Takže pro něj bylo těžké pochopit, proč je najednou spousta věcí na jeho bedrech. Přišel domů a večeře nebyla připravená, dům nebyl uklizený a já pořád pobíhala v pyžamu. On dělal, co musel, ale nakonec začal naznačovat, že to nezvládám.
"Celý den jsi v pyžamu? Vezmu malou na chvíli ven, možná bys mohla jít do sprchy, namalovat se a převléknout..." navrhl a mě to hrozně vytočilo. "Mám se namalovat, abych doma seděla s plačícím dítětem? A nosit hezké oblečení, které brzy bude znečištěno dětským jídlem nebo mlékem?" zlobila jsem se. On si jen těžce povzdechl. A co bylo horší, když jsem měla chuť na milování, dokonce i prostor, co je s malým dítětem na krku téměř zázrak, Antonín se začal vymlouvat na bolest hlavy nebo stres...
Byla jsem smutná
Cítila jsem se hrozně, nežensky a ošklivě. Jako obyčejný zkrachovanec, který si nemůže poradit se životem. Frustrovalo mě, že náš vztah ochladl. Bylo to, jako by mi Antonín upřel lidskost. Jako by mě trestal za to, že už nejsem dokonalá, ačkoliv neměl tušení, co mě ta dokonalost stála.
Nakonec jsem to vzdala. Rozhodla jsem se, že prioritou bude Kája. Začala jsem ignorovat nářky a pasivně agresivní chování mého manžela, i když to neznamenalo, že mě přestal zraňovat. Nemohla jsem být všechno najednou: dokonalá matka, manželka, milenka a také úspěšná žena. Ano, několik let jsem to nějak zvládala, i když mě hluboko uvnitř frustrovalo chování mého manžela.
Už toho mám dost
"Kájo, tady máš snídani," řekla jsem jednoho rána, když jsem připravovala dceru do školy. "A pro mě další kupovaný sendvič? To je fér?" postěžoval si manžel. "Myslím, že ano. S ohledem na to, že Káji je sedm a ty jsi dospělý člověk, který si snídani umí udělat sám. A to už ani nesním o tom, že bys někdy udělal snídani pro mě," odpověděla jsem pevně. Jen sykl a ztichl.
Čím byla Kája starší, tím více jsme se s manželem vzdalovali. Ani výčitky mé matky nepomohly. "Trochu se starej o sebe a o svého manžela, protože tě nakonec opustí kvůli jiné ženě," postěžovala si a já vřela vzteky. "Opustí mě? Kde najde jinou ženu tak vzdělanou, tak nezávislou, s dobrým zaměstnáním? A tak dobrou matku a hospodyni?" syčela jsem. "Neříkám, že jsi špatná manželka... Jen jsi Antonína poslední dobou možná trochu zanedbávala, už o něj nepečuješ jako dřív. Muži mají rádi takové věci," povzdechla si máma.
To mě naštvalo. Měla jsem všeho dost. Už někdy někdo napomenul Antonína, že se nedostatečně zapojuje do výchovy naší dcery? Že doma moc nepomáhá? Že mi přidělává problémy místo toho, aby mi pomáhal? Ne, samozřejmě že ne! Dělám tolik, kolik jen mohu, ale stále to není dost! Jak dlouho ještě vydržím žít na plný plyn bez poděkování a respektu? Kam zmizela ta krásná, nesobecká láska, kterou mě Antonín kdysi zahrnul? Kam se poděl ten obdiv v jeho očích?
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
