David (31): Moje holka mi tajila dvanáct koček. Nakonec mi dala košem, přestože jsem se to snažil ustát

Daniela (28) je vlastně skoro dokonalá holka, ale nemůžeme spolu být. Znamenalo by to žít i s jejími dvanácti kočkami. Omezovat se v cestování i doma. Nejsem na to dělaný, to už raději psy. Mohla nám ušetřit čas, kdyby mi o kočkách řekla dříve než po pár týdnech chození.

Mohlo by Vás zajímat:

Alena (56): Jsem kočičí máma, ale manžel to nechápe. Už máme raději oddělené ložnice

Nechtěla mě pozvat k sobě

Na začátku to vypadalo jako ideální vztah. Daniela byla chytrá, vtipná a navíc krásná. Měla oči, ve kterých byste se ztratili, a úsměv, kvůli kterému byste odpustili i to, že chodí pozdě. Jenže něco nesedělo. Dlouho mě nechtěla pozvat k sobě domů. Vždycky měla nějakou výmluvu – „rekonstruuju koupelnu“, „přijela sestřenice z Brna“, „nechci tě strašit tím, jaký mám bordel“.

Mně to zpočátku přišlo roztomilé. Všichni máme svá tajemství. Ale pak jsem si začal všímat detailů. Poprvé mě to praštilo do očí, když si u mě sundala kabát a zpod něj se vyvalil oblak kočičích chlupů. Měla je na svetru, na džínách, dokonce i v obočí. A když se ke mně naklonila, abych ji políbil, jeden bílý chloupek mi skončil v puse.

Zmínil jsem se o tom a ona řekla, že v práci má kolega zlatého retrívra. Vypadala však trochu nervózně, když jsem tipoval, že jde o kočičí chlupy. Jsem spíš psí člověk. Měl jsem v dětství labradora a dodnes si pamatuju, jak jsme spolu běhali po loukách a hráli si na zahradě. Kočky mi nikdy nebyly úplně blízké.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (21): Moje babička natahala k sobě domů spoustu koček. Bojím se, že péči o ně dlouho nezvládne

Seznamte se: Garfield, Lízinka, Lucifer…

Jednoho večera, po několika týdnech randění, jsem na ni uhodil: „Hele, promiň, ale fakt mě to zajímá. Proč mě nikdy nevezmeš k sobě domů? Máš snad přítele?“ Chvilku mlčela, pak sklopila oči a zhluboka se nadechla. „Nechci, abys mě kvůli tomu hned odsoudil… Mám doma pár koček.“
„Kolik jako pár?“„Dvanáct,“ skoro zašeptala.
„Dvanáct? Jako… jedna, dvě, tři… dvanáct?“ Každá má prý svoje jméno, pelíšek a misku.

V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se mi chce víc smát nebo utíkat. Ale přemohl jsem se. Řekl jsem si: Buď chlap, přece se nenecháš rozhodit pár… vlastně tuctem koček. Druhý den jsem šel k ní. Otevřela dveře a vyvalil se na mě horký vzduch vonící směsí steliva, granulí a něčeho, co si moje nosní dírky rozhodně nezamilovaly.

V obýváku seděl obří zrzavý kocour, který na mě vrhl pohled, jako by mi chtěl říct: Tady jsi jen host, kamaráde. Za ním se proplížila černá kočka s očima jako démanty. Z kuchyně se ozývalo mňoukání. A v ložnici – kam jsem omylem nahlédl – se tísnilo hned pět dalších chlupatých spolubydlících.

Za hodinu jsem poznal všech dvanáct. Některé byly přátelské, jiné vůbec. Jedna malá šedivá mi vyskočila na rameno a olízla mi ucho. Přítelkyně zářila: „To je dobré znamení, ona se s nikým jiným nekamarádí!“ Mně se ale v hlavě roztáčel kolotoč otázek: Jak to tu uklízí? Kolik peněz dá za granule? A jak tady vůbec někdo spí?

Mohlo by Vás zajímat:

Ida (25): Přítel mi měl pohlídat kočku, ale utekla mu. Místo ní nastrčil jinou a to mě úplně odrovnalo

Nedalo se to vydržet

Snažil jsem se to nějak překousnout. Říkal jsem si, že vztah je hlavně o porozumění, respektu a toleranci. Ale pak přišlo pár dnů, kdy jsem ji pozval k sobě – a ona přinesla s sebou dva pytlíky krmení, takže „musí domů co nejdřív“. Když u mě spala, vstávala v šest ráno, aby jim dala snídani. Dřív jsem myslel, že chodí běhat. A když jsme měli jet na víkend pryč, zrušila to, protože „Garfield má nějaký ekzém a musí se sledovat“. Došlo mi, že tohle není jen záliba. To je životní styl.

Začali jsme se míjet. Já chtěl večery v kině, ona s kočkami na gauči a zasíťované terase. Já plánoval na víkend výlety, ona řešila, že se jí nechce kvůli kočkám nikde nocovat. A pak mi jednoho večera řekla, že je mezi námi konec. „Víš, já si neumím představit, že bych byla s někým, kdo nemá ke kočkám vztah. Oni jsou moje rodina.“ A mně v tu chvíli došlo, že jsem se snažil zbytečně a stejně by to nefungovalo. Chci si jednou zase pořídit psa. Chci dům se zahradou, kde budu házet pejskovi míček a běhat s ním po trávě. Ne se choulit na gauči obklopený armádou chlupatých panovníků, kteří mě budou soudit pohledem.

Rozešli jsme se v klidu. Ona si našla někoho, kdo sdílí její nadšení pro kočičí smečku. A já? Já jsem teď s holkou, která má border kolii a ráda chodí na túry. Někdy se ještě zasměju, když si vzpomenu na tu kočičí domácnost. A i když to nebyla láska na celý život, něco jsem se o sobě dozvěděl – mám svatou trpělivost.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ota (35): Začal jsem žít se ženou, která se věnuje opuštěným zvířatům. Ocitl jsem se na vedlejší koleji

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].