David (31): Nenapadlo mě, že když si najdu holku z Moravy, budeme tak rozdílní. Občas je u nás pořádně veselo

Jsem je rodilý Pražák a měl jsem za to, že naše republika je tak směšně malá, že nemohou mezi jejími obyvateli být žádné rozdíly. Ale pletl jsem se.

Daniela (45): Sousedé pořád neskousli naši nálepku Pražáků. Dělají nám ze života peklo

Život v hlavním městě je konzumního charakteru

U nás doma se moc jídlo neřešilo. Občas mamka něco rychlého uvařila, ale často jsme si kupovali uvařené jídlo domů. Pustili jsme si film a snědli ho. V naší rodině se vždy říkalo, že není čas ztrácet čas v kuchyni. Byli jsme akční rodina. O víkendu buď výlety, nebo sport a vždy se jedlo někde v restauraci.

I naši prarodiče bydlí v Praze, a tak neznám, co je to mít babičku s dědou na venkově. Když jsem byl hodně malý, pamatuji si, že jsem s mamkou chodil na pískoviště, venkovní prolézačky nebo do herny. Dále byly moje aktivity řízeny rodiči, kteří nám věnovali svůj čas a vymýšleli náš program.

Jonáš (23): Nikdy jsem si nemyslel, že by mi náhodné setkání ve vlaku mohlo změnit život

Na vesnici není čas na výlety

Moje přítelkyně Petra se do Prahy přestěhovala kvůli studiu vysoké školy. Bydlela na koleji a o víkendu často jezdila za rodiči na severní Moravu. Petra pochází z vesnice a její rodiče mají velké hospodářství. „Ale my jsme nejezdili na výlety. Rodiče stále něco dělali a my museli taky. Byli jsme rádi, když jsme dostali volno. Zmizeli jsme a domů se vrátili za setmění,“ smála se Petra.

Jedlo se zásadně doma. Když jsem přijel poprvé na návštěvu k Petřiným rodičům, připadal jsem si jako mimoň. Petřin otec mi okamžitě tykal. Okamžitě nalil slivovici a když se rozhodl, že si budeme povídat, tak jedině s panákem v ruce. Pak Petřina maminka donesla usmažené bramboráky. Na stůl položila i sklenici s marmeládou a dózu s krystalovým cukrem.

Lída (54): I když mi manžel po 20 letech utekl s milenkou, věřím v novou lásku. Na to, abych zapškla, jsem příliš mladá

Stále mě něco překvapuje

Maminka pochází od Karlových Varů a tam se prý bramboráky jedí na sladko. Nebylo to špatné, ale jsem zvyklý na slané bramboráky nebo s uzeným a zelím. Minulý týden jsem byl u Petry v bytě a dělala si večeři. Ochutnal jsem a málem jsem se zadávil už prvním soustem. „To si děláš srandu. Smažený knedlík v trojobalu, slepený kečupem s plátkem salámu? Já se zblázním, co to je za výmysl?“ smál jsem se z plna hrdla.

A takto je to u nás každou chvilku. Vyrůstali jsme od sebe s Petrou asi tři sta kilometrů a máme tak rozdílné návyky, že je u nás nepřetržitě veselo. Myslím si, že nám to v budoucnu život ještě obohatí. Smějeme se jako puberťáci. Těším se na společné bydlení s partnerkou, protože je to holka do nepohody. Vše, co jsme si přinesli do života od rodičů, určitě začleníme do našeho společného života.

Další příběhy ze života →

Standa (35): Po letech jsem se vrátil do rodné vesnice na dožínky. Setkání se starou láskou bylo krásné, ale trochu hořké