Facebook
Instagram
Daniela se společně s celou rodinou přestěhovala na vesnici. Pocházeli z Prahy a hledali klidné bydlení. Doufali, že si se sousedy sednou a navážou přátelské vztahy. To se ale hodně spletli.
Na vesnici jsme se přistěhovali z Prahy. Doufala jsem, že se sousedy budeme vycházet, protože se považujeme za společenské tvory. Bohužel, naše nálepka Pražáků nám to znemožňuje. Ani po třech letech nás sousedé nevzali na milost.
Sousedé s námi od začátku nechtěli nic mít
Když nás ze začátku nezdravili, věřila jsem, že se to zlomí. Několikrát jsem upekla buchtu a šla zaťukat na sousedku Jaroslavu. ,,Můžu vás pozvat na kávu?“ otázala jsem se a podstrčila jí voňavou buchtu. Beze slov mi zabouchla dveře před nosem. Na takové chování nejsem zvyklá. S Bedřichem (50) jsme se ale nevzdávali.
Sotva jsme sklidili první úrodu, chtěli jsme se se sousedy podělit. Byl zázrak, když nám vůbec otevřeli. Když už ano, byli na nás nepříjemní a hrubí. Soused Milan nejednou manžela poslal do patřičných míst. Čím dál víc jsme se cítili nevítaní. Ani s našimi kluky si místní děti nechtěly hrát. Bedřich pořád říkal, abych tomu dala čas.
Je těžké žít někde, kde nemáte přátele a kde si děti nemají s kým hrát. Bylo strašně depresivní přijet domů z práce, zavřít se doma a s nikým z okolí nepromluvit. Bedřich to zkoušel i přes hospodu, kam především chlapi z vesnice chodí. Jenže náš soused Milan nás tam stihl tak pomluvit, že Béďa vždy sedí u stolu sám.
Odmítli nám zaplatit rozbité okno
Tento rok jsme poprvé od nastěhování vyjeli na dovolenou. Celá rodina to potřebovala jako sůl. Byli jsme pryč čtrnáct dní. Když jsme se vrátili, hned jsme sčítali škody. Pod jedním oknem ležel sousedovic fotbalový míč. Při pohledu na okno mi došlo, co se stalo.
Zavolala jsem manžela, aby situaci zhodnotil. Okno na sobě mělo velkého pavouka. Říkalo si o výměnu. Bedřich šel za Milanem, aby se nějak rozumně domluvili. Když mu vracel míč, ptá se ho: ,,A jak se domluvíme na tom okně? Musím ho nechat vyměnit. Navrhuji půl na půl,“ řekl a čekal, co na to soused. Ten manžela s nadávkami vyhodil. ,,Co to na mě zkoušíš? Táhni, odkud jsi přišel, ty nádhero,“ vykázal ho z domu.
,,Je jasné, proč nám to okno prasklo. Chci se jen rozumně domluvit,“ nevzdával se manžel. ,,Máš peněz jako želez, tak si kup nový. Mě s tím už neotravuj, rozumíš?“ zařval a vyhnal manžela. Zjevně jsme tím rozpoutali válku. Čas od času najdu ve schránce nějakou sprostou malůvku nebo mi velmi zvláštní způsobem spadne na zem pět květináčů najednou.
Manžel se rozhodl bojovat
Začínám z toho být velmi nešťastná. Nikomu jsme nic neudělali, jen jsme chtěli mít se sousedy dobré vztahy. Nad nikoho se nepovyšujeme. Naše děti se tu také necítí dobře. Na hřišti na ně ostatní dělají ošklivé obličeje a vyplazují jazyk. Docela se bojím, co nás tady ještě čeká. Tušili jsme, že bude chvíli trvat, než si to všechno sedne, ale tohle je na mě moc.
Začínám Bedřicha přemlouvat, abychom se odstěhovali. Ten o tom ale nechce ani slyšet. ,,Jako že se necháme vyštípat nějakým nerudou? Já teda budu bojovat. Chce válku, má ji mít,“ pronesl rozhodně. Manžel teď kuje pikle, jak toho protivu odvedle přivést k rozumu. Otázkou je, co nás to bude ještě stát. Myslím si, že by bylo jednodušší najít si nové bydlení, klidně zase ve městě.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
