Facebook
Instagram
Ludmila s Honzou na vlastní kůži zakoušejí, jaké to je mít problémové sousedy. Vedle nich se nastěhovali lidé, kteří pořád jen hlučí a popíjejí. Na výzvy, aby se alespoň v noci zklidnili, nereagují. Ludmila s Honzou jsou z toho nešťastní a nevědí, jak situaci řešit.
Bydlíme s Honzou (50) na kraji města. Jedná se o moderní vesnici v satelitu. Ještě donedávna jsme vedli poklidný život. To se změnilo dne, kdy se odstěhovali naši bývalí sousedé a místo nich přišel někdo jiný. Někdo, kdo nám teď otravuje život.
Do vedlejšího domu se nastěhovali noví sousedé
Naši původní sousedé Jana s Miroslavem byli o deset let mladší než my, i tak jsme si skvěle rozuměli. Měli dvě malé děti, o kterých člověk ani nevěděl. Jenže Miroslav dostal zajímavou pracovní nabídku v jiném městě, a tak se rozhodli dům prodat a odstěhovat se. Bylo nám to líto, protože mezi námi panovaly skutečně dobré sousedské vztahy.
Tím, že bydlíme v řadovém domě, měli jsme jednu zeď společnou. Jeden ze své zahrady viděl na tu sousedovic. Vždy jsme si uměli vyjít vstříc. Když měli sousedé větší návštěvu a seděli venku, my jsme na zahradě nebyli. Přeci jen, bylo slyšet každé slovo a člověk si přál soukromí. Jakmile se konala nějaká oslava u nás na zahradě, i jejich dveře zůstaly zavřené.
Když už se nedej bože vyskytl nějaký problém, vždycky jsme si to uměli vyříkat. Zkrátka a dobře, byli to sousedé k nezaplacení. Jejich odstěhování jsme nesli těžce. Jana mi za horka sdělila, kdo jejich dům koupil. ,,Jsou to lidé z Moravy. Jsou moc sympatičtí. Určitě si budete rozumět,“ oznámila mi a já doufala, že má pravdu.
Celé víkendy popíjejí a hlučí
Noví sousedé se přišli hned představit. Na uvítanou přinesli ochutnávku moravských vín a slivovici. Ten večer jsme se všichni pěkně opili. Zatímco my chtěli druhý den střízlivět, Jarda, náš nový soused, už ťukal na dveře, že se bude pokračovat. S díky jsme odmítli a dál se snažili zbavit opilecké šály. On se svojí ženou Dášou mezitím hlučili dlouho do noci na zahradě.
Už další víkend se u nich sešla jejich početná rodina. Alkohol tekl proudem, zpívali písničky. Ani ve tři ráno jim nevadilo, že někdo vedle chce spát. Druhý den je šel Honza poprosit, jestli by to mohli příště ztišit, že takový hluk tady není zvykem. Jarda se mu vysmál: ,,My, Moraváci, jsme trochu hluční, tak si zvykej, sousede.“
Nás čekala oslava mých 45. narozenin. Přijela celá moje i manželova rodina. Podle výzdoby zahrady bylo jasné, že se u nás bude něco dít. Jarda celé dopoledne nenápadně sondoval, co to bude. Doufala jsem v jediné, že až všichni přijedou, on s Dášou nevylezou ven. Nevím, zda to měli v plánu, ale i u nich se ten den zničehonic chystala party.
Našli jsme provizorní řešení
Zatímco nás bylo asi dvanáct, u nich se sešlo kolem dvaceti lidí. Nahlas pouštěli moravské písničky. Řvali a hulákali tak, že my se skoro neslyšeli. Honza šel Jardu znovu požádat, aby se ztišili. Jarda mu odvětil, že si na své zahradě může dělat, co chce. A ve svém hlučení přidali na síle. Ze své oslavy jsem byla akorát tak otrávená. Doufala jsem, že aspoň v zimě bude klid.
Opět jsem byla naivní. Jarda si nechal udělat zimní zahradu. Jejich popíjení a hlučení se tedy stalo celoroční záležitostí. My s Honzou se skoro bojíme vytáhnout paty na zahradu. Napadlo nás, že bychom své nové sousedy nahlásili za rušení nočního klidu. Bude to ale znamenat začátek nekonečné války. Tomu bychom se rádi vyhnuli. Pořídila jsem nám špunty do uší a každý víkend se snažíme jezdit pryč. Otázkou je, zda je to řešení.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
