David (48): Nevím, jak ještě dlouho vydržím přihlížet vypočítavému jednání manželčiných rodičů

Moje manželka Jana má bratra Standu. Ten o svých rodičích ví jen, když od nich něco potřebuje. Nejčastěji jezdí na návštěvu v době, kdy berou důchod. Na pomoc je tu moje manželka.

František (30): Starám se o rodiče, kteří si toho neváží. Navíc vychvalují mého bratra, který pro ně nic nedělá

Zajetý systém mi leze na nervy

I já svým rodičům pomáhám, ale máme to v rodině nastavené lépe. Se sestrou se v pomoci střídáme. Sudý týden pomáhám já, a v lichý sestra. Pokud jeden nemůže, například z důvodu dovolené, vždy se na všem dohodneme. Komunikace je hlavním způsobem, jak nastolit v rodině pohodu a pocit, že nikdo není zneužívaný.

Jsem nesmírně ráda za naše rodinné vztahy. Rodiče neprotěžují ani jedno ze svých dětí, a všichni k sobě hrajeme čistou hru. Bohužel, vztahy v rodině Jany jsou nehezké. Snažím se být manželce psychickou oporou, ale mnohdy je vidět, že to nestačí. Manželku rodiče vysávají. Nejen finančně, ale i psychicky.

Jarka (45): Dřela jsem v rodinné firmě a věřila ve spravedlnost. Té jsem se ale nedočkala

Někdy je lepší být asi jedináčkem

Manželčin bratr Standa je svéráz. Jeho rodina si žije bohémským životem. Jejich mottem je hodně zábavy, málo práce a starostí. Zdrojem peněz jsou z velké části jeho rodiče. Mnohokrát se Jana se svým bratrem snažila dohodnout nějaká pravidla. Standa vše odkýve, aby měl klid. Ale nedodrží nic.

Jana je zodpovědná a nemá sílu nechat rodiče bez pomoci. A tak, když jí rodiče telefonují, že k nim Standa s nákupem nedorazil, tak sedne do auta a jede jim nakoupit nebo uklidit. Kdyby toto byl jediný problém, já i Jana bychom to skousli. Jenže rodiče Janě často nákup nezaplatí. Zapomenou nebo nemají peníze, protože je dali Standovi.

Milena (16): Rodiče mají jasno o mé budoucnosti. Já chci být ale průvodčí a nic mi v tom nezabrání

Přístup rodičů mi leze na nervy

„Janičko, my teď nemáme peníze. Byl tu Standa a potřeboval založit. A tak jsme mu dali vše, co jsme měli. Nemá to jednoduché. Má tři děti,“, oznámili nám. Oba jsme věděli, že patnáct stovek za nákup už nikdy neuvidíme. Doma mi manželka plakala na rameni, že už toho má plné zuby.

„Stando, naše děti od rodičů nedostaly nikdy ani pitomou čokoládu, protože se máme dobře. My pomáháme, my se staráme. A veškeré peníze odtečou Standovi, který si věčně válí šunky na pohovce,“ rozčilovala se Jana. Mírnil jsem její emoce, i když jsem věděl, že má pravdu. I já sám cítím, že toho začínám mít plné zuby. Jenže co nejde změnit, to se musí vydržet.

Další příběhy ze života →

Andrea (46): Už mě vytáčí nespravedlnost v naší rodině. Máma pomáhá jen bratrovi, já jsem pro ni ta soběstačná