Facebook
Instagram
Starší děti nebo spíš mladí dospělí v dětských domovech, kteří prožívají pubertu nebo se pomalu blíží na odchod do dospělého života, nikoho moc nezajímají. Je proto důležité, aby jim byla dána pomocná ruka.
Klára Chábová se narodila v Českých Budějovicích. Vystudovala žurnalistiku v Olomouci a ve Zlíně a v roce 2004 začala jako dobrovolník navštěvovat o víkendech dětské domovy. V roce 2008 založila neziskovou organizaci Mimo domov, kde je dnes čestná předsedkyně. Za svou práci v oblasti ohrožených dětí získala v roce 2019 cenu Laskavec od Nadace Karla Janečka a následující rok pak byla jmenována členkou Výboru pro práva dítěte pod Úřadem vlády. Nyní působí jako výkonná ředitelka Nadačního fondu Krok domů, který se zaměřuje svými aktivitami na systémové a strategické změny v oblasti péče o ohrožené děti a svou pozornost upíná na mladé dospělé opouštějící pobytová zařízení. Klára žije v Praze s partnerem Davidem a syny Eliášem (5,5) a Matyášem (2,5).
Z redakce do nadace
Vystudovala jste žurnalistiku, co vás odvedlo od vaší vysněné profese?
V určité fázi mého profesního života jsem zjistila, že mne zpravodajství nenaplňuje. Neměla jsem téměř osobní život a mnoho času jsem trávila v redakci. Když jsem po několika letech práce v domácích redakcích deníků nastoupila jako scénáristka publicistických pořadů na Primu, narazila jsem při přípravě jednoho scénáře na téma ohrožených dětí. Zaujalo mne to, nic jsem o tom nevěděla a tak jsem se rozhodla, že nabídnu své služby jako dobrovolník jedné neziskovce, která jezdila do dětských domovů a hledala výpomoc. Bylo to v roce 2004 a od té doby se to stalo mým životním tématem, koníčkem, radostí, ale i závazkem. K psaní článků se opět někdy vracím, jen tak pro radost, a abych nevyšla ze cviku.
Pak přišla organizace Mimo domov?
Ano, další bod zlomu přišel v roce 2008, kdy jsme se spolu s dalšími přáteli rozhodli pro založení vlastní neziskové organizace Mimo domov. Bylo nás šest, postupem času jsme se rozšířili. Zajímavým úkazem pro mne bylo, že všichni členové našeho spolku měli své vlastní profese a tak se věnovali našim aktivitám ve volném čase. To mne fascinovalo a dodnes to tak vlastně je. Začali jsme více nahlížet pod pokličku, více jsme si povídali s dětmi a rostla v nás i chuť zkusit něco změnit. Jen jsme moc netušili, co.
Nakonec jste na to ale přišli…
Všimli jsme si, že ty starší děti, které prožívají pubertu nebo se pomalu blíží na odchod do dospělého života, nikoho moc nezajímají. Říkáme jim mladí dospělí a tak jsme se na ně zaměřili. Považovali jsme za důležité, aby jim byl dáván prostor, aby byli slyšet a mohli říkat, co je trápí, jak změnit systém, aby to osamostatnění pro další odložené generace nebylo tak drastické a někdy dramatické. Dva mladí dospělí se stali součástí Mimo domov, k dalším jsme se postupně dostávali a navazovali s nimi spolupráci. A také jsme začali postupně přemýšlet, jak to udělat, aby se odloženým dětem lépe vedlo, aby o ně bylo dobře postaráno, aby se pracovalo s každým jedním z nich, aby se naplňovaly jejich potřeby, aby byla ošetřena jejich trápení a traumata.
Můžete prosím zmínit nějaké konkrétní akce?
Jednou s oblíbených akcí Mimo domov se stal festival OUT of HOME, který se konal jednou za rok, podařilo se uspořádat čtrnáct ročníků a děti to bavilo, jezdily rády a my se snažili každý rok postavit akci tak, aby to nebyla jen zábava, ale i edukace. Představovali jsme jim nejrůznější profese, které si mohly vyzkoušet. Věděli jsme, že mladí dospělí potřebují po odchodu z pobytových zařízení oporu, osobu blízkou (ideálně), střechu nad hlavou, brigádu či práci, a také sebedůvěru a naději v lepší zítřky.
Nyní realizuje Mimo domov projekt tour Dospělým ze dne na den, kdy tým objíždí pobytová zařízení a mladým dospělým představuje formou filmových medailonků osudy dětí, které se postavily, nebo nepostavily na vlastní nohy. Aktéři z filmu jezdí také a přinášejí své zkušenosti a dávají rady, jak to zvládnout. Mimo domov staví také projekt Inkubátor, který pilotuje zatím v pobytových zařízeních ve Středočeském kraji a bude se snažit o vytvoření sítě kontaktů a vazeb kolem mladých dospělých, které čeká odchod. V Mimo domov dnes působím jako čestný předseda a každý z projektů má své vedení.
Mladí dospělí
A jak jste se ocitla v nadačním fondu, který se zaměřuje právě na mladé dospělé?
Loni jsem dostala pracovní nabídku, zda bych nechtěla působit jako výkonná ředitelka v NF Krok domů. Zakladatelé fondu, mladý pár, se rozhodli zaměřit svou pozornosti a také finance na děti, které odcházejí z pobytových zařízení a neví si často rady, co dál. Byla jsem ráda, že pod hlavičkou nadačního fondu se můžeme pokusit o systémové a legislativní změny. Práce je zajímavá, naplňujeme mě a těším se na další aktivity a projekty.
To mě zajímá, máte v současnosti nějaký nový projekt?
Máme za sebou velmi zajímavý průzkum, kde jsme se zaměřili na samotnou přípravu mladých dospělých na odchod. Ptali jsme se zástupců neziskových organizací, pobytových zařízení, mladých dospělých i pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) na krajích, kde vidí slabá místa v systému, jaké mají potřeby a také, jak vylepšit celý systém, aby se jim lépe pracovalo. Průzkum je unikátní v tom, že se zapojilo všech čtrnáct krajů a z výsledků se dá určitě čerpat mnoho inspirace a témat k řešení.
Osvěta je důležitá
Věnujte se i osvětě? Můžete nám svoji práci nějak v krátkosti představit?
Osvěta je důležitá, protože bez ní pak vznikají ve společnosti nejrůznější fámy a domněnky, které se pak jen těžko vyvracejí. Přijde mi, že u nás celkem chybí sdílení příběhů dobré praxe mezi všemi aktéry, kteří s ohroženými dětmi pracují. Baví mě, když se sejdou lidé napříč oblastmi, ve kterých působí, a povídají si o tom, co funguje a nefunguje, předávají si zkušenosti a nebojí se přitom, že někdo pozná jejich know how.
Vaše osobní iniciativa tedy spočívá konkrétně…
Nejsem člověk, který by pracoval každý den s klientem v terénu, za což kolegy z neziskových organizací obdivuji, nemám na to vzdělání. Mohu ale přispět jinak a to třeba tím, že zorganizujeme kvalitní konferenci, dobrý kulatý stůl či semináře, kde dojde k síťování a sdělování. Má to velký smysl. Když se do toho zapojí média, která problematice rozumí a dokážou dobře zpracovat dané téma, je to skvělé. Cílem je přestat bulvarizovat to, co si bulvarizaci nezaslouží a zaměřit svou energii na dobré vztahy, vazby, které pak mohou dětem a mladým dospělým pomoci. A neméně důležitá je také advokační činnost, která je pro mne celkem novou disciplínou, ale bez ní se také moc nehneme z místa. Správné změny v zákonech, mít možnost zákony připomínkovat, a také komunikovat se zákonodárci… Každopádně na výjezdy stále jezdím, bez toho si svou práci neumím představit, kontakt s dětmi a jejich potřebami je pro mne zásadní.
Děti přebují naši pomoc
Liší se podle vás nějak děti z dětských domovů od těch, které vyrůstají ve standardní rodině? Mají například jiné hodnoty? Vidí svět jiným úhlem pohledu?
Víte, už jenom to, že vyrůstáte bez mámy a táty, bez rodinného, milujícího a pro vás bezpečného prostředí, je velmi frustrující a vyrovnat se s tím je velmi složité a někomu se to nepodaří za celý život. Často se setkáváme s tím, že mladí dospělí hledají svou identitu, své kořeny, potýkají se často s nízkým sebevědomím, mají i pocit viny, cítí se být hodně opuštění, nevidění a neslyšení. Asi nejsilněji vnímám to, že potřebují mít vztahovou osobu, které mohou důvěřovat, která je při nich, která je vyslyší a podpoří je. Když se podaří, že takového člověka ve svém životě najdou a mají, pak je to důležitý krok pro jejich zdravější duševní vývoj. Ta citová deprivace a porucha attachmentu je (nejen) u těchto dětí prokázaná.
Myslela jsem, že jsou už dávno zpracované systémy a procesy, jak děti na odchod do „života“ připravit…
Mnoho pobytových zařízení se dnes snaží mladé dospělé připravovat na odchod do dospělého života, ale i v našem průzkumu přiznávají, že nemají tolik času na individuální podporu, jakou by si dítě zasloužilo. Nikdo nemá tolik času… Jsem vždycky šťastná, když se kolegům z neziskovek podaří práce s klientem a jemu se pak daří dobře nebo když se mezi mladými dospělými objeví tací, kteří vědí, co chtějí, a snaží se si svůj život nastavit jinak, než to bylo (nebylo) u nich doma. A je skvělé, když své zkušenosti předávají dále a nestydí se a nebojí se o ně podělit.
Čím nebo jak bychom mohli pomoci my těmto dětem odstartovat dospělý život?
Je celá řada věcí a aktivit, které by mohly pomoci. Určitě chybí například zákon o sociálním bydlení, protože střechu nad hlavou řeší mladí dospělí po opuštění zařízení jako první. Chybí jim prostředky, respektive, ty, které dostanou, často hned utratí. Určitě by bylo dobré tyto peníze, se kterými odcházejí, na něco navázat, například na nájemní smlouvu. Také je řada neziskových organizací, které hledají dobrovolníky, například Liga otevřených mužů a jejich projekt Patron.
Rozhodně by pomohlo i více finančních prostředků do tohoto sektoru. Jsou tady skvělé organizace, které si zaslouží podpořit. Ráda bych jich tady pár zmínila, protože si jich nesmírně vážím. Skvělou práci odvádí třeba brněnská organizace Janus nebo pardubické Centrum Don Bosco či pražský Letní dům nebo Centrum J. J. Pestalozziho a mnozí další. Bez těchto zapálených lidí, kteří naslouchají potřebám mladých dospělých, si ten terén neumím představit.
To nejmenší a nejsnadnější tedy je nabídnout sami sebe?
Jak jsem zmiňovala, důležité je navázání vztahové osoby na dítě, ještě než opustí zařízení, a to přesně třeba Patron dělá. Nyní chybí patroni a patronky, proto je možné pomoci i takto – stát se kamarádem a parťákem mladého dospělého. Dobrá je určitě i hostitelská péče, kdy je možné se domluvit s některým pobytovým zařízením a brát si děti na víkendy, na výlet, do kina, divadla, na kolo, aby poznaly i jiné prostředí. A určitě dávat prostor neziskových organizacím, aby se mohly propagovat, mluvit o své záslužné práci a propojovat je tak s lidmi, kteří se ozvou, protože chtějí pomoci, i finančně. Možností je mnoho. Každý střípek do mozaiky se počítá.
