Facebook
Instagram
Narození miminka poznamená vztahy v každé rodině. Psychicky náročné je jak pro rodiče, tak zejména pro starší sourozence, kteří leckdy pociťují žárlivost a nového člena rodiny odmítají přijmout. Jak v takovém případě s potomky jednat, zvlášť když jsou v citlivém pubertálním věku, radí zkušená koučka Sylvie Mobagi.
Podobnou situaci řeší i pětatřicetiletá Magda, která se před pěti lety rozvedla s otcem své třináctileté dcery Elišky. Se současným přítelem se rozhodli, že by chtěli miminko. "Jenže když jsem to oznámila dceři, byla radikálně proti. Prý nechce doma žádné uřvané děcko," svěřila se nám Magda, jejíž vztah s Eliškou není od rozvodu s jejím otcem zrovna růžový.
"Když jsme k sobě konečně trošku našly cestu, zdá se, že se všechno vrátí do starých kolejí. Dcera se mnou už týden nemluví a zavírá se v pokoji. Co s tím?" ptá se zoufalá máma.
Co radí koučka Sylvie Mobagi?
Vaší dceři je třináct let a já se optám: Doma určuje pravidla vaše dcera, nebo je určujete vy? To, že dcera takto reaguje, má hlavní příčinu v tom, že se bojí o své místo. O to, abyste neměla raději miminko či se mu nevěnovala víc než jí.
Píšete, že vztah s dcerou po rozpadu manželství nebyl jednoduchý, měla a hlavně má nyní vaše dcera pravidelný režim? Děti potřebují jistoty. Režim a rituály = jistoty. Děti potřebují vědět, jaká jsou pravidla. Například že po jídle dcera uklidí ze stolu, že chodí s košem, že v X hodin je večerka a odchází do svého pokoje, že v X hodin se vstává, že třeba sobota je výletní den…
Potřebuje znát svoje povinnosti a „termín“, kdy se od ní očekávají. Ideální jsou nástěnky na lednici, kde si nastíníte týdenní program a do něj vepíšete, co kdo z rodiny v daný den dělá nebo co se dělá společně o víkendu. Zapíšete tam kroužky, to že jedete na výlet, do kina… Tím bude doma jasno.
To, že s vámi dcera nemluví, je její útěk před realitou na jedné straně a vydíráním vás jako mámy na straně druhé. Co kdybyste prostě za dcerou zašla, sedla si u ní v pokoji a řekla jí, že ji máte ráda, ale že už té situace máte dost a že se odtamtud nehnete, dokud to spolu neproberete? Připravte se na to, že budou slzy, výčitky, křik = emoce a emoce se musejí sem tam vypustit. Ono je to pro tělo zdravější.
Takže vy si držte svoji klidnou rovinu a ptejte se: "Proč se mnou nemluvíš? Co by sis přála? Co ti na tom vadí?" Ať vám řekne svoje důvody a vy na ně můžete reagovat. Když řekne, že „uřvané děcko“, usmějte se a klidným hlasem jí řekněte: "No vidíš, a tys byla tak hodné miminko a to, žes někdy zaplakala, bylo hlavně proto, žes mi nějak musela říct, že je něco potřeba. Co konkrétně ti na tom vadí?"
A ptejte se zleva zprava a pořád dokola, dokud to z ní nevypadne. Víte, někdy je to tak, že si myslíme, že když se naši náctiletí puberťáci chovají jako puberťáci a jsou drzí a odsekávají a nechodí se sami pomazlit, že to nepotřebují. Ale opak je pravdou. Věřte, že v objetí je velká síla, doporučuju objímat. Je potřeba, aby dcera věděla, že ji máte ráda. Někdy si to doma nestíháme říct, protože řešíme plno provozních věcí.
Najděte si chvilku, kterou spolu budete mít každý den jen vy dvě pro sebe. Třeba před usnutím si pět minut popovídáte, jaký byl den, co plánujete, o čem sníte, obejmete se a řeknete si, že se máte rády. Taková maličkost se to zdá, a tak velké divy dělá. Vyzkoušejte to a nedejte se. Mluvte, uvidíte, že časem sourozence dcera ocení.
Sylvie Mobagi vystudovala aplikovanou psychologii a párovou terapii na University of Maryland. Nyní na téže škole dokončuje doktorský program psychologie. Už dvanáct let se specializuje na práci s dětmi, posledních sedm let je ředitelkou partnerské a rodinné poradny SPOLU v Brně, kde díky unikátnímu systému mediačních technik spolu s neurolingvistickým programováním dosahuje skvělých výsledků v rodinné i párové terapii. Je také autorkou knihy SPOLU partnerský manuál a NAJDU TĚ seznamovací manuál.
