Facebook
Instagram
Dominice bylo pouhých 26 let, když se stala vdovou. Tchyně a tchán jí podali pomocnou ruku a pomohli vyrovnat se s tou strašlivou ztrátou. Stejně měla obavy z toho, jak bude žít dál.
Můj milovaný manžel Adam přišel o život při nehodě. Řidič kamionu, který byl totálně vyčerpaný, se pokusil předjet cyklistu. Bohužel vjel do protisměru a čelně se srazil s dodávkou, kterou řídil Adam. Můj manžel zemřel na místě. Já, mladá, 26letá matka, jsem najednou zůstala sama s naším dvouletým synem Jakubem. I když ne úplně sama. Pořád jsem měla tchyni a tchána.
Na tchyni a tchána jsem se mohla spolehnout
Rodiče mého manžela, tedy Tereza (60) a Jindřich (61), byli prostě skvělí. Když jsme se k nim nastěhovali, nikdy to nevedlo k žádným konfliktům. Tchyně nezasahovala do našeho života a tchán se ke mně choval jako ke své vlastní dceři. Od samého začátku byli také ideálními prarodiči. Opravdu jsem je měla ráda.
Můj manžel neustále zlepšoval stavební firmu svého otce a většinu svých prostředků investoval do ní, takže hned po skončení mateřské dovolené jsem se vrátila do práce na poště, abych rodinu finančně podpořila.
"Nedělejte si s tím starosti. My se o Jakuba postaráme, vy se soustřeďte na práci," nabídla se tchyně.
Upřímně řečeno, Tereza zvládala nejen domácnost, ale také skvěle pečovala o našeho malého syna. Brala ho na dlouhé procházky a často ho uspávala, protože jsem zůstávala déle v práci. Nemluvě už o Adamovi, který se prakticky každý den vracel domů večer a někdy až v noci. Organizace společného života nebyla pro tchyni problém, protože jsme všichni bydleli pod jednou střechou.
Zůstala jsem bydlet u nich
Po té tragické události se zdálo, že všechno zůstalo při starém. Pořád jsem bydlela u rodičů mého manžela a chodila do práce. Tereza se starala o vnuka, jen Jindřich začal trávit více času ve firmě. Celá naše rodina se pomalu učila žít bez Adama. Veškerou lásku, kterou jsme měli, jsme přenesli na malého Jakuba.
"Holka, jsi ještě tak mladá, není ti ani třicet," argumentovaly moje kamarádky, když mě zkoušely přemluvit, abych s nimi šla ven. "Nepočítáš snad s tím, že strávíš zbytek života sama, že?"
Upřímně řečeno, ze začátku jsem vůbec neměla chuť opustit dům. Mnohem raději jsem trávila čas se svým malým synem, hrála si s ním a starala se o něj. Po nějaké době jsem si ale uvědomila, že se omezuji.
Víc jsem se starala o to, co si myslí tchyně a tchán, nebo co budou chtít, snažila jsem se nedělat nic, co by je mohlo urazit. Dokonce jsem se vyhýbala kontaktům s muži. Ani jsem se nezmiňovala o svých kolezích z práce, aby si nemysleli, že už jsem zapomněla na Adama. Požádat tchyni, aby pohlídala Jakuba, abych mohla jít ven a trochu se pobavit, pro mě bylo naprosto nepředstavitelné.
Potkala jsem zajímavého muže
Martin (30) chodil každý týden pravidelně na poštu, nosil s sebou hromady doporučených dopisů a balíčků. Zapamatovala jsem si ho, protože dopisy, které přinášel, byly ze stavební firmy podobné té, kterou měl můj tchán. Byl také přátelský, atraktivní a trochu ztracený. Někdy jsme si spolu povídali a postupně jsme se trochu seznámili.
Jednoho odpoledne přišel mnohem později než obvykle. Po vyřízení svých záležitostí si sedl na lavičku naproti budově pošty. Jakmile jsem po pracovní době šla domů, zvedl se a vyrazil ke mně.
"Dominiko, promiň mi, prosím, tu přímočarost, ale už nejsme děti. Rád bych tě pozval na rande. Co kdybychom zítra někam zašli?" vychrlil jedním dechem. Jeho návrh mě nepřekvapil. Ne že bych na něj občas nemyslela, ale všechno vždy bylo v rovině představ.
"Ráda se s tebou uvidím. Jen musím najít někoho, kdo by se postaral o mého syna. Zmiňovala jsem se, že mám dítě, že?" zeptala jsem se nesměle.
"Ano, vím o tobě docela dost..." nedokončil větu, zrudl a spěchal k autu. Najednou se zastavil, otočil a zakřičel: "Buď připravená zítra v šest. A pokud se ti nepodaří sehnat hlídání pro Jakuba, prostě ho vezmi s sebou. Malý nám vadit nebude."
Bála jsem se reakce mé tchyně
Od té doby jsme se viděli téměř každý den. Nejprve jsem hledala různé důvody, abych mohla jít ven. Pak mi ale Martin dal najevo, že takové schovávání není správné. "Není potřeba, abys to dělala. Vzala sis Adama, ne jeho rodiče," přesvědčoval mě.
"Ale nejsem si jistá, jestli to pochopí," hájila jsem svůj postoj. "Jakuba mají rádi. Vím, že se bojí, že o něj přijdou."
"Měla bys jim vysvětlit, že i když se jednou odstěhuješ, nic se nezmění."
Měla jsem strach o tchána
Když s námi tchyně a tchán jeli poprvé na dovolenou k jezeru, zpočátku se drželi stranou. Seděli sami na molu. Povzbuzovali jsme je, aby šli s námi na procházku do lesa, ale odmítli. Všimla jsem si, že se usilovně snaží vyhýbat kontaktu s Martinem.
Tchánovi se náhle udělalo špatně. Vyskočil, jako by ho opařili, ale nohy se mu podlomily a zhroutil se na molo. Tereza se rozhlížela kolem sebe, hledala pomoc, ale když nikoho poblíž neviděla, rychle vstala a běžela k budovám rekreačního střediska. Na recepci zavolala sanitku a pak spolu s majitelem kempu spěchala zpět k jezeru.
Záchranná služba dorazila, ale uplynulo už asi 15 minut. Právě jsme se vrátili z procházky. U jezera se shromáždila velká skupina zvědavých lidí. Okamžitě jsem cítila, že se stalo něco strašného. Běžela jsem k plačící tchyni a záchranářům stojícím vedle ní. Martin šel těsně za mnou a nesl malého Jakuba.
"Co se stalo?" zeptala jsem se tiše.
Tchyně nedokázala promluvit, takže na mou otázku odpověděl mladý záchranář: "Pacient má silné krvácení. Bylo by vhodné, aby s námi do nemocnice jel někdo z jeho blízkých. Rozhodněte se, prosím, rychle, kdo pojede..."
Martin sebejistě přistoupil k záchranáři a nabídl se. No a tak se dostal do mojí rodiny. Záchrana tchánova života mu otevřela dveře a já mohla začít znovu žít s mužem, kterého mám ráda a on miluje mě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
