Edita (41): Po rozvodu v mém životě zavládlo ticho. Všechno změnil muž z kurzu španělštiny

Ticho dokáže být tíživé. V mém bytě se pro mě po rozvodu stalo něčím hmatatelným – rozlezlo se po stěnách jako plíseň, které se těžko zbavuje. Dny jsem ještě zvládala, chodila jsem do práce, na nákupy a uklízela. Ale večery mě srážely na kolena. Zapínala jsem televizi, jenže ne proto, abych se dívala, ale abych neměla pocit, že jsem doma sama. Občas jsem se přistihla, že si povídám sama pro sebe. Byly chvíle, kdy se mi stýskalo i po tom, jak si můj exmanžel odkašlával u mytí nádobí. Odešel před rokem a půl – nejdřív citově, pak fyzicky.

Jana (36): Po rozvodu jsem chtěla zůstat sama. Moje sousedka všechno změnila

Musela jsem něco změnit

Kamarádky mi říkaly: „Na něco se přihlaš, hlavně ať nesedíš večer sama doma.“ Tak jsem šla do místního kulturního domu. Kurz keramiky – ne, na to mám obě ruce levé. Tanec? To v žádném případě. Jazyky? No dobře, možná španělština, vždycky se mi líbilo, jak zní. A tak jsem rovnou zamířila na zkušební lekci. Sedla jsem si dozadu a sledovala lektorku, energickou ženu po padesátce s červenou šálou.

Tehdy jsem si ho všimla. Na jmenovce měl napsáno Ondra, seděl o dvě řady přede mnou, měl šedou mikinu, kostkovaný sešit a propisku s reklamou nějaké firmy. Vypadal jako někdo, kdo taky nechce být sám. Neměla jsem ale v úmyslu s někým mluvit. A už vůbec ne s cizím mužem z kurzu španělštiny. Od třetí lekce seděl vedle mě, protože pár lidí přestalo chodit a já si musela sednout víc dopředu. Občas mi nakukoval přes rameno, když si nestíhal dělat poznámky. Několik týdnů jsme si neřekli nic víc než „hola“ a „gracias“ v konverzačních cvičeních, která nám lektorka zadávala ve dvojicích.

Jednou jsme měli společně připravit dialog. Cvičení spočívalo v objednání jídla v restauraci. Začal on a snažil se vyslovit „ensalada“, tedy salát. Dvakrát se přeřekl a pobaveně se na mě podíval. „V tomhle podniku asi spíš umřu hlady,“ řekl a nejistě se usmál. Pak jsme chvíli mlčeli, dokud se nezeptal, jestli bychom si po lekci neprošli spolu domácí úkol. Souhlasila jsem, i když vlastně nevím proč. Většinou jsem hned odcházela domů.

Beata (48): Po rozvodu a vyhazovu z práce jsem chtěla začít nový život, ale vidím to bledě. V mém věku už žena moc možností nemá

Začali jsme se scházet

Sedli jsme si do kavárny na rohu. Vytáhl z kapsy propisku a podíval se na mě, jako by čekal, až já udělám první krok. Vzala jsem si papír a začali jsme časovat sloveso „ser“. Mezitím mi vyprávěl, že kdysi měl ambiciózní plány naučit se francouzsky, ale nic z toho nebylo. „Moje bývalá říkala, že utíkám do ticha,“ řekl najednou, aniž by se na mě podíval. „Možná proto se teď učím cizí jazyk,“ dodal. „A já proto, že ticho už začalo křičet,“ odpověděla jsem bez přemýšlení. Okamžitě jsem toho litovala. Bylo to příliš osobní, ale on jen přikývl, jako by tomu rozuměl.

O týden později mě znovu pozval na kávu. Vysvětloval, že nechápe časování nepravidelných sloves a že bychom si to před zkouškou mohli zopakovat spolu. Sešli jsme se v malé kavárně nedaleko kulturního domu. Bavili jsme se o různých věcech. Hlavně o kurzu, ale trochu také o našich bývalých životech. O tom, jaké to je zůstat sám a jak dlouho se pak člověk dává dohromady. „Mám pocit, že když se přiblížím, tak ty couvneš,“ překvapil mě. Na chvíli jsem zmlkla a pak jsem řekla to, co jsem skutečně cítila: „Možná už stojím příliš daleko.“ Neodpověděl. Sklopil zrak ke svému šálku a jen přikývl.

Klára (33): Po rozvodu jsem utekla do Itálie, abych si vyléčila zlomené srdce. Skončilo to dalším zklamáním

Z nového vztahu mám obavy

Zkoušky jsem se nebála, ale raději jsem přišla dřív, abych si ještě jednou prošla poznámky. Seděli jsme s Ondrou vedle sebe jako vždy. Po zkoušce za mnou přišel a zeptal se, jestli mě může pozvat na večeři, abychom oslavili konec kurzu. Řekla jsem, že něco mám. Lhala jsem. Vrátila jsem se domů a vypnula telefon.

Nebylo to o něm, ale o mně. Bála jsem se, že něco začne, protože všechno, co začíná, může také skončit. Nechtěla jsem se znovu cítit opuštěná. Několik dní jsem mu nezvedala telefon, neodpovídala jsem na zprávy. A pak jsme se potkali na kurzu. Poslal mi lísteček, což bylo něco, co jsem nezažila od střední. „Nevím, co jsem udělal špatně,“ napsal. „Neudělal jsi nic špatně. Já prostě... neumím mluvit, když mi na něčem záleží,“ zašeptala jsem. „Tak se to možná zkusme naučit spolu,“ řekl po chvíli. Přikývla jsem.

Další pozvání na večeři už jsem neodmítla. Po jídle jsme si dali skleničku vína. Vzal mě za ruku. „Naučili jsme se mluvit španělsky...“ řekl tiše. „Ale nejdůležitější je,“ odpověděla jsem, „že jsme se naučili mluvit spolu...“

Další příběhy ze života →

Eliška (60): Manžel mě opustil kvůli mladší ženě a můj život ztratil smysl. Naštěstí mi kamarádky ukázaly, že rozvod není konec světa

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].