Facebook
Instagram
Titanic, nejluxusnější a nejslavnější plavidlo své doby, postihla 15. dubna 1912 katastrofa, která si vyžádala přes 1 500 obětí a obrovské materiální škody. Co se vlastně stalo chloubě společnosti White Star Line?
Bylo 10. dubna 1912 a na palubě Titaniku už byla připravená celá posádka včetně jejího zkušeného kapitána Edwarda J. Smithe. Brzy začali na loď proudit i cestující, celkem šlo o 1 300 lidí z různých společenských vrstev. S posádkou bylo na palubě v okamžiku, kdy parník v southamptonském přístavu zahoukal na pozdrav a vydal se na svoji cestu, 2 223 lidí. Ti nejšťastnější z nich vystoupili poměrně brzy, na zastávce ve francouzském Cherbourgu nebo o něco později v Queenstownu. Ti ostatní se spolu s novými cestujícími vydali vstříc katastrofě...
Pomohly by dalekohledy?
Ještě před první zastávkou se ukázalo, že v hlídkovém koši chybí dalekohledy. Zpráva putovala od jednoho důstojníka ke druhému tak dlouho, až se vytratila. Nicméně loď zdárně doplula na první zastávku ve Francii a vydala se na noční pouť do Irska. Druhý den se Titanic ještě na několik hodin zastavil v Queenstownu, doplnil zásoby, nastoupili poslední nešťastníci a vydal se na cestu přes Atlantik.
Ticho před zkázou Titaniku
Cesta to byla příjemná a klidná, cestující si užívali nevšední zážitek, telegrafovali svým blízkým, aby zjistili, co je doma nového, bavili se, pořádali večírky, ochutnávali gastronomické speciality. Ti z třetí třídy se jistě nemohli dočkat nového domova za „velkou louží”. Důstojníci mezitím zakreslovali do map polohu ledovců, k nimž se loď pomalu, ale jistě blížila. Usoudili však, že Titaniku žádné nebezpečí nehrozí. Kdyby jen tušili, jak moc se pletou…
Opomíjená varování
Pak přišla neděle 14. dubna. Na Titanic se dostávaly další a další zprávy o ledovcích v okolí, ale z nepochopitelného důvodu patrně vůbec nedoputovaly na můstek, kde by s nimi důstojníci jistě náležitě pracovali. Místo toho se zprávy doslova potulovaly po lodi, kapitán jednu z nich předal řediteli společnosti White Star Line J. Bruce Ismayeovi, který si slavnou první plavbu nemohl nechat ujít, a ten se o ni podělil s některými cestujícími. To ale samozřejmě bezpečnost plavby zajistit nemohlo.
Cítili se příliš bezpečně
Ke krutému osudu Titaniku přispěla i – řekněme – lenost některých členů posádky. Při předávání služeb nebyla ta další dostatečně informována o nebezpečí, jiní si zase vypočítali, že se případné setkání s krou jejich vymezeného času ještě nedotkne a nechali to na ostatních. Další a další zprávy o blížícím se ledovém poli přicházely až do noci. Jak je možné, že z nich posádka neusoudila, že bude lepší změnit směr, nebo neučinila jiná opatření, je prakticky nevysvětlitelné. Tak například jednu z varovných zpráv radista nepřijal jen proto, že nebyla oficiálně uvedena jako zpráva pro můstek. Nato, pětadvacet minut před půlnocí, dokonce radista Cyril Evans svoje stanoviště opustil a šel se vyspat.
Osudová srážka
Jen o několik minut později hlídka konečně zahlédla obrovský ledovec. Důstojník Murdoch okamžitě vydal příkaz k obeplutí překážky. Jenže rychlost Titaniku byla vinou kapitánova rozhodnutí příliš velká a parník to jednoduše nestihl. Místo čelní srážky mu ledovec doslova rozpáral bok a voda měla volnou cestu dovnitř.
I když nešlo o velký náraz a mnozí ho ani nezpozorovali, znamenalo takové poškození lodi její konec. Přední část se začala zaplavovat a klesat, a to i přes veškerou snahu posádky o její záchranu. Teprve tehdy přišel kapitán Edward J. Smith na můstek, aby se zeptal, co se děje. Brzy bylo jasné, že záchrana parníku není možná a přišla na řadu evakuace lidí. Jenomže, jak je notoricky známo, tahle loď měla být natolik bezpečná, že míst v záchranných člunech bylo zkrátka málo.
Zmatky při evakuaci Titaniku
Záchranné čluny se začaly plnit přibližně hodinu po spatření osudného ledovce. Jako první měly nastoupit ženy a děti, ale zpočátku jich nebylo na palubě dost na to, aby zaplnily všechna místa na již tak nedostačujících člunech. Posádka však nedovolila doplnit je muži a raději spustila čluny do vln poloprázdné. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že posádka nebyla na možnost nehody prakticky vůbec připravena.
Modlili se a připlula Carpathia
Radisté se mezitím snažili přivolat pomoc, jenže nejbližší možná záchrana, tedy loď Carpathia, byla tou dobou vzdálená asi 4 hodiny plavby. Pět minut po druhé hodině vydal kapitán povel celé posádce, aby nechala své práce a pokusila se také zachránit. Bylo už ale pozdě. Příď se potopila, lidé skákali do temného moře v marném pokusu o záchranu. Jeden z komínů se ulomil a doslova rozmačkal lidi na palubě.
Bylo 2:17 ráno v pondělí 15. dubna 1912, když se loď rozlomila na dva kusy. Přední část šla okamžitě ke dnu a o tři minuty později zmizel i zbytek Titaniku. Lidem, kteří zůstali na palubě, nebylo pomoci. Těm ve vlnách zbývaly poslední minuty života a šťastlivci ve člunech se mohli jen modlit. Jejich prosby byly vyslyšeny před čtvrtou hodinou ranní – připlula Carpathia.
Pětihodinová záchrana
Trvalo to ještě neuvěřitelných pět hodin, než se podařilo naložit na Carpathii všechny přeživší, a loď se mohla vydat do přístavu v New Yorku, kam měl původně doplout i Titanic. Zachráněno bylo 711 lidí, zbylých více než 1 500 našlo svůj konec v Atlantiku spolu s Titanikem. Možná to mohlo být všechno docela jinak, kdyby…
Takových „kdyby” se bohužel na cestě vyskytlo tolik, že snad ani nebylo možné, aby to všechno dobře dopadlo. A tak je dodnes Titanic a jeho osud, stejně jako osud většiny lidí na jeho palubě, mementem lidské omylnosti a následků, ke kterým může vést...
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Titanic
Titanic: Peklo před katastrofou - dokument
John Marriott: Disaster at Sea
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
