Facebook
Instagram
Neetické pokusy jsou bohužel nedílnou součástí lékařství. Své si vytrpěli i sirotci, již se stali pokusnými králíky ve studii Wendella Johnsona, který se zaměřoval na problém, který se ho osobně dotýkal, a sice na koktavost. Ke svým pacientům ale přistupoval natolik necitlivě, že jim způsobil doživotní trauma.
Koktavost je vada řeči, při které je řeč neúmyslně přerušována opakováním slabik či částí slov. V některých případech není dotyčný člověk schopen vydat žádný zvuk. Lidé trpící touto poruchou jsou označování jako balbutici. Tento problém také často vede k úzkosti, stresu, uzavření se do sebe a pocitu hanby ze ztráty kontroly nad svým vyjadřováním.
Snadné řešení komplikovaného problému
V třicátých letech se v Americe vše řešilo tím nejjednodušším způsobem. „Dříve se dělalo vše jednodušeji,” vzpomínají staromilci se zasněným výrazem ve tváři. A nejinak tomu bylo i v medicíně. Lékaři měli tehdy prakticky volnou ruku. Hlavně když vyřeší problém, se kterým si nikdo neví rady. A je jedno jak.
Mezi „pokrokové” muže patřil i mladý psycholog Wendell Johnson, který se specializoval na studium vad řeči. Proč jej zrovna přitahovalo toto téma? Sám totiž nedokázal říct celou větu. Koktal a neustále se zadrhával. Nic si ale z toho nedělal. Spolužáci se mu smáli a považovali ho za exota. Jeho však jen zajímal dobrý prospěch, díky kterému mohl manipulovat s profesory a donutit je k tomu, aby mu povolili provádět experimenty na půdě univerzity v Iowě.
Střílení a elektrošoky
Nejdříve vše začalo pouhými odběry krve, diagnózou reflexů a testy inteligence. První domněnka, že koktají pouze méně inteligentní jedinci, se nepotvrdila. Tento problém nevznikal ani u lidí, kteří trpěli úzkostí. Právě naopak, koktání v nich tyto pocity začalo vyvolávat. Nepomohlo ani střílení z revolveru u uší pacientů. Šok je také nevyléčil. Selhaly i elektrošoky.
Johnson byl v rozpacích. Že by se nakonec mýlil? Anebo nebyl tak nadaným vědcem, jak si původně myslel? Další slepou cestou byla změna dominantní ruky. Nepotvrdilo se, že by se z praváka, jenž se na čas přeorientuje na leváka, stal jako zázrakem vyléčený člověk. Další bizarností byla konzumace alkoholu. V tomto případě však neměl Johnson nouzi o dobrovolníky.
Na řadu přicházejí sirotci
Johnson dochází náhle k prozření, že za koktavost vlastně mohou rodiče. Prý mluvil zcela normálně. Pak ale učitel upozornil jeho rodiče na to, že má menší problémy s řečí, což by mohlo skončit koktáním. Když se to dozvěděl, akceptoval to a právě kvůli tomu začal koktat sám. Pro další pokusy tak získal státem vybrané „dobrovolníky” – děti od pěti do patnácti let. Aby zvýšil hodnověrnost studie, požadoval i subjekty bez jakékoli vady řeči.
Sirotci ho poslouchali na slovo. Byli na to ze svých ústavů zvyklí. Navíc je přesvědčovali o tom, že jde o pouhé jazykové lekce. A jak vše probíhalo? Koktající dítě předneslo před pětičlennou komisí rádoby vědátorů úryvek básničky. Za to sklidilo jen samé pochvaly. Přesvědčovali je o tom, že brzy bude hovořit zcela normálně. Dítě bez vady řeči naopak peskovali a tvrdili mu, že by už raději nemělo nikdy mluvit.
A výsledek? Jako u většiny podobných pokusů. Jedinci bez poruchy řeči přestávali mluvit. Jedna holčička dokonce předtím, než ze sebe něco vydala, tři čtvrtě hodiny usedavě plakala. Další děti raději utekly. Jedinci, kteří koktali předtím, koktali i pak. Experiment byl tak raději z politických důvodů zapomenut.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: The Monster study
