Facebook
Instagram
Pchu I. byl korunován na čínského císaře v pouhých dvou letech. Dlouho se ale na trůnu neohřál. Za necelé čtyři roky musel abdikovat. Na počátku 20. století se totiž nepokoje ve společnosti proměnily v revoluci, která jednou provždy sesadila dynastii Čching.
Byl to hodně strmý pád. Blahobyt a bohatství rázem zmizelo. Stal se z něj obyčejný člověk, občan bez titulu a žádných zvláštních práv či privilegií. Jak to zvládal? A nesnažil se znovu dostat na vrchol?
Dítě císařem
Pchu nastoupil na trůn po smrti svého strýce Kuang-süa. Ve dvou letech a deseti měsících byl násilně odebrán rodině a převezen do Zakázaného města v Pekingu, kde se shromažďovala veškerá čínská moc. Celou cestu ho doprovázela pouze chůva. Dovnitř jej pak zavedl zástup eunuchů a úředníků. Dítě bylo korunováno přesně 2. prosince 1908.
Zpočátku mu možná bylo smutno za rodinou, později ale zjistil, že sloužící snášejí jakýkoli jeho rozmar. Rád po nich kupříkladu střílel kuličky ze vzduchovek, kterých měl k dispozici habaděj. To ale ještě netušil, že za čtyři roky se vše změní. V říjnu 1911 se ve Wu-chanu vzbouřila vojenská jednotka, a tak započalo povstání volající po odstranění vládnoucí dynastie Čching. Lid volal po nacionalistické či demokratické vládě. Svrchované císařské právo již vyznávala pouze menšina.
Císaři nezbylo nic jiného než abdikovat. Zprvu mu však bylo dovoleno ponechat si titul i palác. Nepřišel ani o štědré dotace. Zacházelo se s ním jako s monarchou, jenž je v zemi pouze na návštěvě. Znovu mu bylo umožněno usednout na trůn v roce 1919, avšak pouze na 12 dní. Tak dlouho trvalo republikánským vojákům svrhnout monarchisty.
Konkubína a manželka?
Přechod do obyčejného, normálního života je vždy těžký. Zvláště pro toho, kdo dříve žil mimo realitu. Pchu měl to štěstí, že seznámil se sirem Reginaldem Johnstonem, který ho vyučoval angličtinu, historii a politologii. Právě on se ho snažil přimět k tomu, aby přestal být zahleděný do sebe a nepohlížel na sebe jako na svrchovaného vladaře.
V roce 1922 bylo rozhodnuto, že by se měl Pchu oženit. Dostal fotografie potenciálních nevěst, z nichž si měl vybrat. První volba byla ihned zamítnuta. Tato dívka byla prý vhodná jen jako konkubína. Podruhé si vybral dospívající dceru jednoho z nejbohatších mandžuských aristokratů. To mu bylo schváleno. Jeho chotí se stala Gobulo Wanrong. Po svatbě se však bohužel vrátil ke svému starému, ješitnému já. Nechal se také snadno využívat jinými lidmi. V roce 1924 přišel dokonce o všechny vladařské tituly. Stal se z něj obyčejný občan.
Pchu japonskou loutkou
Ač o vše přišel, jedna výhoda mu stále zůstala - prvorozenství. Kvůli tomu o něho mělo zájem i Japonsko. S Wanrong se přestěhoval do Tchien-ťinu, kde pod záštitou velvyslanectví země vycházejícího slunce začal žít okázalým životem a snil o tom, jak zase obnoví vládu své dynastie. Japonci ho v tom mohutně podporovali.
V roce 1931 odcestoval Pchu do Mandžuska v naději, že bude do čela státu dosazen císařským Japonskem. O rok později však skončil jako vládce loutkového státu Mandžukuo. Vydržel tam jen do roku 1945. Jakmile se na obzoru objevily rudé prapory Sovětů, vzal raději nohy na ramena. Daleko ale neutekl.
Během následného soudního procesu tvrdil, že ho vlastně donutili k tomu, aby stál v čele Mandžukua. Jak prohlásil jeden z pozorovatelů, byl schopen říci vše, jen aby si zachránil kůži. Po několika jednáních se v roce 1949 vrátil zpět do Číny. Wanrong takové štěstí neměla. Zemřela o tři roky dříve ve vězení. Její ostatky nebyly nikdy nalezeny.
Císař na ulici
Dalších deset let strávil Pchu ve vojenském zadržovacím zařízení. A tam prožil něco jako prozření. Poprvé se musel postarat sám o sebe a naučit se i ty nejzákladnější věci. Rovněž se dozvěděl o zvěrstvech, která Japonci během války napáchali. Po propuštění na svobodu začal pracovat jako zametač ulic, přitom ale nezapomněl hlasitě velebit komunistický režim. Opět tak dokázal, že se řídí pořekadlem, kam vítr, tam plášť.
A popel na hlavu si sypal i v autobiografii, kterou mu oficiálně schválili soudruzi. Rád říkával, že Pchu z minulosti je nepřítelem toho současného. Pchu zemřel v roce 1967 na kombinaci rakoviny ledvin a srdečního onemocnění. Bylo mu 61 let.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Pchu I.
Historyhit.com: China’s Last Emperor: Who Was Puyi and Why Did He Abdicate?
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
