Facebook
Instagram
Mučení bylo ve středověku často využívaným prostředkem, jak někoho přinutit ke spolupráci nebo ho ztrestat. Málokdo ale ví, že těm, kteří tyto hrůzy přežili, byla poskytnuta lékařská péče. Čím se léčily ty nejhrůznější rány? A proč mezi léčiteli vynikal mistr popravčí?
Chirurg Giullaume de Salicet proslul ve 13. století jako velký propagátor hygieny a čistoty těla, který velký prostor věnoval také rehabilitaci mučených. V tomto oboru však nebyl zdaleka jediný...
Relaxační koupel a koňský hnůj pro mučené
Abychom pochopili situaci, které museli čelit odsouzenci ve středověku, je dobré si připomenout, jaké tresty se v této době udílely. “Nejoblíbenější” bylo natahování na skřipec, pálení ohněm či věšení. Nesmíme však zapomínat ani na velmi bolestivé bičování chodidel, kterému se též říkalo bastinado či falaka. De Salicet k vyléčení způsobených ran navrhoval zabalit postiženým nohy do čerstvě stažené koňské kůže. Poté měla přijít na řadu relaxační koupel a nízkotučná dieta.
Zabalení pacienta do zvířecí kůže propagoval i “otec chirurgie” Guy de Chauliac. Ten navíc doporučoval, aby byla oběť mučení pokrytá ještě koňským hnojem. Pokud šlo o člověka, jemuž byly předtím rozdrceny údy, aby mohl být vpleten do kola, byla tato metoda nejspíš neúčinná. Zároveň však stav postiženého nezhoršovala.
Z katů se často stávali lékaři
Kati, ač se to nezdá, byli mnohdy zkušení léčitelé. Uměli pomoct, ale také ublížit, a to hlavně tehdy, když udržovali mučeného při životě, aby prodloužili jeho agónii. Stejně jako lékaři museli mít řádnou licenci. Někteří z nich dokonce na stará kolena složili lékařské zkoušky, protože už se cítili staří na stínání hlav. Součástí “rekvalifikace” byla i přísaha, že již nikdy nikoho nezamordují a za žádnou cenu nebudou spolupracovat se Židy.
Posedlí neměli na rehabilitaci nárok
Zatímco obyčejným lidem se dostalo po mučení lékařské pomoci, posedlí ďáblem to měli jinak. Těm zdravotníci po důkladné prohlídce a objevení blíže nespecifikovaných pekelných znamení naordinovali další terapii u místního kata. Právě bolest je měla přimět k přiznání a osvobodit od nečistých sil. O epilepsii a duševních chorobách tehdy ještě nikdo neslyšel.
Vždyť i francouzský královský chirurg Ambroise Paré ještě v 16. století prohlásil člověka trpícího epilepsií za posedlého. A o domnělých čarodějnících prohlašoval, že nemají právo na život. Moderní medicína již ví, že mučení nezanechává jen rány na těle, ale i na duši. Stále se však od něj zcela neupustilo. Podle Amnesty International se tyto odsouzeníhodné praktiky nadále používají v mnoha zemích, včetně Ruska, USA a Číny.
Zdroj informací:
Ciekawostkihistoryczne.pl: Jak katować, a potem… leczyć? Średniowieczna rehabilitacja po wizycie w sali tortur
