Facebook
Instagram
Emmeline Pankhurst nebyla zrovna ženou, jenž by byla obdařena velkou trpělivostí. Svých cílů hodlala mnohdy dosáhnout značně militantními činy. Jak vždy ráda říkala, každé setkání by mělo být podnětem ke vzpouře. Jaký byl život této známé aktivistky?
Hnutí sufražetek je často popisováno jako velmi pokojné. Na protestech se pouze objevují ženy s ručně vyrobenými transparenty. Emmeline Pankhurst však měla těchto pochodů již po krk. Nastal čas na změnu.
Aktivismus měla v genech
Emmeline Pankhurst, rozená Goulden, byla mistryní v sebepropagaci. Přestože její rodný list uváděl, že se narodila 15. července 1858 v anglickém Manchesteru, sveřepě tvrdila, že přišla na svět 14. července, čili v den dobytí Bastily. Díky tomu se měla duševně "spojit"s revolucionářkami, které se útoku účastnily, což předznamenalo její budoucí život.
Popravdě to ale měla spíše v genech. Matka byla politická aktivistka, otec zastáncem rovnoprávnosti. Ten byl rovněž přítelem amerického abolicionisty Henryho Warda Beechera, jehož sestra Harriet napsala uznávanou Chaloupku strýčka Toma. Toto dílo, které výrazně ovlivnilo Ameriku i Británii v boji proti otroctví, předčítala malé Emmeline před spaním její maminka. Není divu, že svou kariéru zahájila sbíráním darů pro osvobozené otroky. Život mezi s lidmi s velkým sociálním cítěním ji také přivedl k budoucímu manželovi Richardovi.
Táhli za jeden provaz
Richard byl pro Emmeline jako stvořený. Byl to advokát, který vedl kampaň za práva žen, svobodu projevu a reformu vzdělávání. Sice byl od ní o 24 let starší, ale i tak jim to klapalo. Oba dva byli také zastánci rovnosti. Emmeline navrhla, zda by spolu nežili na psí knížku. Richard však její obavy vyvrátil. Manželství jí nabízelo mnohem více politické svobody. Navíc vypracoval dva zákony o majetku vdaných žen, které umožňovaly ponechat si majetek z doby před a po manželství.
Svatba se konala 18. prosince 1879 a přestože Emmeline porodila až pět dětí, Richard po ní nikdy nechtěl, aby byla konvenční ženou v domácnosti, ona ho však i tak nikdy nezanedbávala. Dokázala spojit obě oblasti svého života - rodinu i aktivismus. Stejně jako její matka, i Emmeline se snažila svým dětěm vštěpovat to, čemu věřila. Povedlo se jí to minimálně u dcery Christabel, která se již v patnácti letech připojila k boji za práva žen. V roce 1888 se Pankhurstovi přestěhovali do londýnské čtvrti pro vyšší střední třídu Russel Square. Tam vybudovali jakési ústředí, kde se scházeli radikálové a velcí myslitelé. Mezi jejich hosty patřila aktivistka Annie Besant, anarchistka Louise Michel či indický premiér Dadabhai Naoroji.
Práva rozvedených žen
Ve stejném roce, kdy se Pankhurstovi přestěhovali na Russel Square, se celostátní koalice obahující právo žen volit rozdělila na umírněnější Great College Street Society a radikálnější Parliament Street Society známou jako PSS. Emmeline se samozřejmě připojila k druhé frakci. Jenomže se trošku spálila. Členky PSS chtěly volební právo pro svobodné ženy. A pro ty vdané? Proč by měly mít možnost volit, když to za ně udělají jejích manželé?
Emmeline se tak raději rozhodla vytvořit vlastní ligu Women's Franchise League (WFL), která měla zajistit volební právo pro všechny ženy. Liga také podporovala i čerstvě rozvedené ženy, jejíchž práva zajímala málokoho. A odlišná byla i svým přístupem. Zatímco ostatní jen tlachaly, WFL konala.
Zpočátku se pořádala setkání a vydávala se tématická literatura. Vznášející se zlověstný opar možného radikalismu ale vystrašil tolik členek, že když spolek opustily, byl o rok později zrušen. Emmeline se následně připojila k Nezávislé labouristické straně, díky čemuž mohla svůj aktivismus rozpoutat v celostátní míře.
Militantní aktivistka
V prosinci roku 1894 se stala takzvanou Poor Law Guardian, což obnášelo dohled nad útulkem. Tato funkce ji prý přiměla k militantnímu přístupu. Emmelininy činy ovšem jejího manžela finančně i psychicky zatížily. K zotavení nepomohl ani pobyt na venkově. O jeho smrti se dozvěděla z novin, když byla s dcerou Christabel v roce 1898 na dovolené.
Práci Poor Law Guardian byla nucena opustit, místo toho přijala práci na matrice. V říjnu 1903 vytvořila Ženský sociální a politický svaz. Když se o dva roky později projednával zákon o volebním právu žen, vyšla se svými kolegyněmi do ulic. Protestovaly tak hlasitě, že je musela odvést policie. O pět let později měla skupina již více než 500 000 členek. Jenomže s takovým počtem frustrovaných žen se pracuje velmi špatně. Vše nakonec skončilo blokováním ulic před parlamentem a házením kamenů do oken premiérovy rezidence.
Časté byly i případy žhářství, které bohužel řídila Christabel, jenž utekla do Paříže, aby se vyhnula zatčení. Jelikož její matka setrvávala v Anglii, byla uvězněna za vedení hladovky. Ostatní členky byly propuštěny, Emmeline se ale za mříže vracela opakovaně. To nakonec odradilo i její další dvě dcery, které ze spolku odešly. S příchodem první světové války odložila aktivismus na druhou kolej. Ale i tak stihla ještě zajet do Ruska, kde lobovala za svou věc.
Volební právo žen
Prvního úspěchu se dočkala v roce 1918. Volit mohly ženy nad třicet, sice s určitými omezeními, ale mohly, což považovala za výhru. O něco později odjela agitovat do Severní Ameriky, kde, k překvapení mnoha lidí, kandidovala do parlamentu za Konzervativní stranu. V 69 letech skončila kvůli nemoci v pečovatelském domě. Zemřela krátce poté. Zpráva o její smrti byla mezinárodní událostí. Ač byla v pozdějším věku umírněnější, nikdy své přesvědčení nezměnila.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Emmeline Pankhurst
Allthatsinteresting.com: Emmeline Pankhurst: The Suffragette Who Used Militant Tactics To Win Women The Vote
