Facebook
Instagram
Londýn v polovině 19. století byl doslova k nepřežití. Zápach z kanalizace může být někdy velmi nepříjemný, zvláště v horkých letních dnech. Skutečný problém ale nastane tehdy, když se ve městě s třemi miliony obyvateli pokazí hlavní odtok splašků. Pak nastane takový smrad, že nutí ke zvracení.
Temže hrála v Londýně vždy velkou roli. Neposkytovala jen pitnou vodu, ale umožňovala lodní dopravu a odvod splašků. Jenomže s rozvojem průmyslu se do řeky začalo dostávat čím dál více nečistot. Nemluvě už o tělech sebevrahů a obětí vražd. Byla tak jen otázka času, než dojde k ekologické katastrofě.
Pochybná kvalita vody v Temži
Kvalita vody v Temži začala vzbuzovat pochybnosti již v 16. století. Nikdo se však neměl k tomu, aby začal hrozící katastrofu včas řešit. Věřilo se, že většina nečistot nakonec skončí v moři. Nikdo navíc neměl dostatečné znalosti o tom, jaký může mít kontaminovaná voda dopad na lidské zdraví. V první polovině 19. století došlo k demografickému boomu, který zapříčinila hlavně průmyslová revoluce. Lidé z vesnic se začali stěhovat do měst kvůli práci v továrnách. Počet obyvatel Londýna se z původního milionu rozrostl na 2,5 milionu. To šlo ruku v ruce se zvýšením objemu odpadních vod, které končily v Temži.
Ve městě následně vypukla epidemie záškrtu, tuberkulózy a cholery. V roce 1849 umřelo týdně v průměru až dva tisíce Londýňanů. A přesto se Temže dál vesele znečišťovala. Nepomohly ani důkazy lékaře Johna Snowa. Když nechal uzavřít jednu ze studní, nemoci prakticky ze dne na den v inkriminované čtvrti vymizely. A pak přišlo v roce 1858 mimořádně horké léto. Po dobu tří měsíců bylo možné na slunci naměřit až 48 stupňů. Dlouhotrvající sucho způsobilo v Temži pokles hladiny, což vyústilo v jednu z nejhorších ekologických katastrof, jenž město do té doby zažilo.
Nepředstavitelný smrad v Londýně
Dobové zdroje uvádějí, že haldy odpadu, které byly kvůli nízké hladině dobře vidět, dosahovaly výšky až dvou metrů. Po několika dnech začalo smetí kvasit a hnít. Londýnem se šířil nesnesitelný smrad. Když někomu dorazil do nosa, začal prudce zvracet. Nejhůře, a zároveň nejspravedlivěji, postihl zápach Westminsterský palác a poslance, kteří znečištění řeky dlouhodobě přehlíželi.
A tak se začalo konečně něco dělat. Koryto Temže bylo zasypáno tunami vápna. Doopravdy však pomohly až lijáky. Přestože se nikdo ze zákonodárců necítil být za katastrofu osobně zodpovědný, usnesli se, že podpoří projekt na zlepšení stavu řeky a vytvoření moderní kanalizační sítě. Její stavbou byl pověřen inženýr Joseph Bazalgette. Celkové náklady se vyšplhaly na v té době neuvěřitelnou sumu - 340 milionů liber.
Nový život v Londýně
Městská kanalizace byla nyní rozšířená o odvodňovací kanály, přečerpávací stanice a další zařízení zlepšující průtok vody v Temži. Během prvních 16 let bylo vybudováno téměř 130 kilometrů kanálů. Oficiální dokončení proběhlo v roce 1875.
Nutno dodat, že Bazalgette při navrhování projektu prokázal velkou prozíravost. Kapacitu kanálů zčtyřnásobil, čímž ušetřil městu další výdaje na rozšíření na téměř jedno století. Díky tomu hlavní město Velké Británie již nikdy nezasáhla podobná katastrofa.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Great Stink
Ciekawostkihistoryczne.pl: Wielki smród w XIX-wiecznym Londynie. Przez odór nieczystości ludzie dostawali torsji na ulicach
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
