Facebook
Instagram
Blíží se léto, je nejvyšší čas naplánovat dovolenou, říkají si lidé dnes a říkali si to i v době před listopadem 1989. Tehdy však o Tahiti, Maledivách, ale ani o Chorvatsku, Itálii nebo francouzském jihu většinou neuvažovali. Zato mnozí měli jasno. Jako minulý, předminulý rok a stejně tak před pěti nebo deseti lety vyrazíme na chatu nebo chalupu. Češi byli národem chatařů a chalupářů, jaký neměl (a dodnes nemá) ve světě obdoby.
Je třeba připomenout, že chataření není „výmyslem” socialismu. Svoje osady v hloubi přírody, daleko od hluku a shonu měst, která už tehdy lidé považovali za hektická, budovali skauti ve dvacátých letech minulého století. Tedy převážně ti skauti, kteří chtěli mít více volnosti, svobody a klidu, než mohli dostat při oficiálních akcích svého hnutí. A tím to začalo. Brzy začali do přírody vyrážet i bohatší vrstvy, které samozřejmě požadovaly lepší zajištění než dřevěný srub v lesích. Na řadu přišly letní byty, a dokonce jakési turistické oblasti, kde bylo zkrátka hezky a klid.
Chalupy po odsunutých Němcích
Po druhé světové válce se navíc objevila nevídaná příležitost. V pohraničí zůstaly po odsunutých Němcích stovky nemovitostí a lidí, kteří by v nich chtěli bydlet, zase tolik nebylo, i když někteří takové příležitosti rádi využili. Prázdné chalupy v příhraničí, většinou v krásné klidné přírodě, přímo vybízely ke koupi za levný peníz, k pořízení místa na odpočinek a také realizaci vlastních nápadů. Vždyť jsme kromě chalupářů také kutily s nekonečnou dávkou inspirace. A tomu v městském bytě dáme průchod jen velmi těžko.
Škoda nevyužít příležitost
Socialismus chalupaření svým způsobem vycházel vstříc. Zaprvé byly možnosti cestování za hranice velmi omezené a vízum rozhodně nepatřilo mezi samozřejmosti, ale pak také šlo leccos „sehnat”. Všechno bylo všech a sem tam nějaký ten pytel cementu nebo pár tašek (často i víc) ve velkoskladech nikdo nehledal. Meloucháři také byli rádi, když si mohli za rozumný honorář načerno přivydělat, a lidé se také rádi pochlubili svým vlastním výrobkem, krbem, který postavili, kůlnou na nářadí nebo výpěstky, na které ve městech mohli zapomenout.
Je pátek, hurá na chatu!
Kdo neměl chalupu, tedy stavení, ve kterém by se dalo při troše snahy celý rok bydlet, většinou toužil alespoň po chatě. A také ty se daly donekonečna vylepšovat, zkrášlovat, natírat… Celé chatové osady se v pátek zaplnili přírodychtivými lidmi, kteří jen velmi neradi v neděli svoje malé ráje opouštěli.
Za odměnu, nebo za trest?
„Chalupu jsme měli doslova odnepaměti – tedy od mého útlého dětství. Jezdili jsme na ni s rodiči a pamatuji si tu nádheru, když jsme z Prahy vyjeli (tehdy vlakem) a za hodinu jsme byli v pro mě docela jiném světě. Byla to nádhera. Ale co si budeme povídat, od jistého věku to pro mě byl spíš trest. Místo toho, abych jel s klukama třeba na koncert, jsem musel natírat plot a ještě se u toho tvářit, jakou mám z výsledku radost,“ vzpomíná dnes pětapadesátiletý Břetislav. Jak ale vzápětí dodal, netrvalo to dlouho a svůj názor změnil. „Pak jsem se oženil a narodil se nám první syn a najednou jsem to kouzlo znovu objevil. Lesy, rybník a klid pro mě najednou zase získaly stejné kouzlo jako v dětství. Na venkově bych ale přitom celý rok žít nechtěl. Líbí se mi právě to střídání prostředí – celý týden v relativním luxusu města se všemi možnostmi, které v normální době nabízí, a víkendy doslova na samotě u lesa,” dodal pan Břetislav.
Znovu na chalupu!
Dnešní doba, kdy nemůžeme vědět, zda bude možné cestovat, nebo ne, nahrává návratu chalupaření a chataření, tedy zábavy a způsobu trávení volného času, který je v nás zakořeněn a připraven znovu vyrašit, kdykoliv k tomu nastane vhodná příležitost.
Koupit dnes pěknou chalupu, je stejně jako před lety otázka velkého štěstí, ale navíc už také větších prostředků. Pandemie koronaviru doslova vyhnala lidi mimo přehuštěná města a jenom loni rostly ceny chalup o desítky procent. A žádané jsou pořád. Zdá se tedy, že o svoje světové prvenství v chalupaření ještě dlouho nepřijdeme.
Zdroje informací:
Česká televize: Retro - Chaty a chalupy
