Hvězda Ulice Anna Fixová otevřeně o nejtěžších chvílích v životě: Nechtěla jsem se probudit a žít

Herečka Anna Fixová navštívila talk show Miluše Bittnerové, Na kafeečko.Herečka Anna Fixová přiznala, že trpí psychickými problémy a užívá léky.Herečka Anna Fixová prožila v seriálu Ulice románek s kolegou Tomášem Savkou.Anna Fixová je v seriálu Ulice známá jako představitelka Moniky Farské.+ 8 fotek+ 9 fotek

Pozvání do talk show Na kafeečko tentokrát přijala herečka Anna Fixová (39), představitelka Moniky Farské ze seriálu Ulice. Promluvila o svém velkém návratu na televizní obrazovku, ale také o psychických problémech, které podle ní pramení z dětství, které prožila bez otce. Jak se Anna s depresemi vyrovnávala a kdy uznala, že potřebuje pomoc? Proč se rozhodla o svém psychickém zdraví promluvit veřejně?

Veronika Nováková
Veronika Nováková22. 11. 2023 09:00

Herečka Anna Fixová (39), představitelka Moniky Farské ze seriálu Ulice, pochází z rodiny divadelníků. Dětství prožila se svou matkou samoživitelkou po divadelních šatnách nebo v péči paní na hlídání. Absence otce, kterého nikdy nepoznala, ji netrápila tolik jako maminčiny odchody a časové vytížení. "Věděla jsem, že jsem milované dítě. Ale dodnes bojuji s nějakým strachem z opuštění. Ten v sobě mám a je velký," přiznává herečka v rozhovoru s Miluškou Bittnerovou.

Psychické problémy se u Anny Fixové projevily nejen v jejích pokroucených vztazích s muži, ale také v životě jako takovém. "Opravdu jsem byla v bodu, kdy jsem věděla, že je to hodně špatně – že ráno nechci vstát a že chci jenom spát. Nechtěla jsem se probudit, být vzhůru. Nebylo to úplně tak, že bych se chtěla zabít, ale můj pocit byl takový, že nemá smysl nic prožívat," popisuje herečka, která je aktuálně plně medikovaná a tím pádem také psychicky stabilní.

Anna Fixová se vrací do seriálu Ulice

To, že se po sedmi letech vracíš do seriálu Ulice, je velká zpráva. Předtím jsi tam byla 11 let, potom jsi odešla. Teď se Monika Farská vrací. Do Ulice jsi šla ještě na konzervatoři. Kolik ti bylo let?
Bylo mi 21 let, v šesťáku. Teď je mi plus 18 let.

Jaká byla Anička na začátku a jaká je teď?
Myslím, že teď jsem mnohem víc v klidu. Jsem člověk, který je neustále z něčeho vyděšený, ale snaží se na tom pracovat. Tenkrát jsem z toho všeho byla opravdu hodně vyděšená, ačkoliv sociální sítě nebyly tak rozšířené. Reakce se k nám dostávaly, a dostávaly se k nám také skrz to, že se nás lidé nebáli oslovit přímo na ulici nebo v dopravních prostředcích. Musím říct, že tehdy mi to vůbec nebylo příjemné, protože lidé byli schopní říct i nepříjemné věci tváří v tvář. Dnes se schovávají za sociální sítě. Tenkrát se někdo daleko víc projevil, lidé na tebe hulákali. Možná je to také tím, že tenkrát mi bylo těch 21 let a teď je mi skoro 40 – možná už si to ke mně lidé nedovolí.

Vidíš, to mě nenapadlo!
Když na to teď vzpomínám, tenkrát jsem to vnímala jako ne úplně příjemnou věc.

Jaká byla tvá postava na začátku Ulice?
Mám hrozně špatnou paměť, ale pamatuji si, že Monika byla celou dobu hrozně nevyhraněná. Pořád nevěděla, co vlastně chce, a měla to tak hodně dlouho. Nevěděla, co chce, pořád ode zdi ke zdi, jeden chlap a zase jiný chlap... třeba Tomáš Savka! To byla zápletka z prvních dílů, kdy Monika sbalí na diskotéce Tomáše Savku.

Mluvila jsi do toho scenáristům, nebo jsi se neodvážila?
Na začátku rozhodně ne, ale postupem času ano. Začal to Matěj Podzimek, skvělý scenárista, který byl tenkrát šéf dramaturg nebo šéf scenárista. Ten nás po rodinách brával na večeře, sedli jsme si a povídali jsme si o tom, co si myslíme, že by naše rodina teď mohla zažívat. Padaly i věci, které byly nesmysl, ale vyslechli si je. To, co se jim líbilo, byli schopní do Ulice zapracovat. To mě hodně bavilo.

Štvala tě někdy Monča?
Ano, hodněkrát.

Nebyly byste kámošky, kdybyste se potkaly?
Jsem hrozná samaritánka, takže myslím, že bych se jí něco snažila vysvětlit. Další věc je, jestli by to pochopila.

Odnesla jsi si z Ulice nějaká dlouhodobá přátelství?
Stoprocentně, je jich hrozně moc. Začnu u své rodiny, s Ilonkou Svobodovou se vídáme dodnes a navázala jsem také velmi úzký vztah s její dcerou. Jezdily jsme spolu hlavně do Paříže. A mám hodně přátel také ve štábu, kteří nejsou vidět. Když jsem se teď vrátila, bylo to jako návrat domů. Bylo to velmi hřejivé, jako kdybych nikdy neodešla. Vlastně jsem byla až dojatá, jakou měli lidé radost, že mě tam mají zpátky.

Otevřela ti Monika dveře k další práci? Mně se třeba na divadle zvedly honoráře, když jsem se objevila v seriálu.
Jsem v angažmá, takže mi čárky nepřibyly. Je to paradoxní, ale pamatuji si, že když jsem tam nastupovala, tak mi jeden pán říkal: "My z vás teď uděláme hvězdu." Byla jsem z toho zaskočená a říkala jsem si: "Tak fajn, tak ze mě bude hvězda, když to musí bejt." Zároveň jsem vždycky byla uzavřená a žádné dveře jsem si dál neotevřela. Za dobu, co jsem točila Ulici, tak se mi nepodařilo natočit nic moc jiného a už vůbec ne nic velkého. Točím jednou za čas a je to fajn, když mi lidé sami zavolají, že mě chtějí. Za posledních pět let se mi podařilo natočit dvě hezké věci, ze kterých mám radost. Rozhodně to není tak, že bych šla z role do role a měla spoustu zmeškaných hovorů.

Anna Fixová prožila dětství "bez maminky" ve strachu

Chtěla bych se vrátit do tvého dětství. Přijde mi, že jsi prožívala něco podobného, jako Helenka v knížce Hrdý Budžes. Jsi divadelní dítě, které na jevišti poprvé stálo s housličkami. Kolik ti bylo roků?
Bylo mi devět. Strašně jsem se bála, chtělo se mi brečet, jak jsem se bála. Ale jsem hloupá. Pořád jsem chtěla být na zkouškách, seděla jsem tam. Nebylo to jen, že bych chtěla. Zároveň prostě moje máma někdy neměla hlídání, takže jsem tam musela být. Ale pocity, které z toho mám, byly vlastně hezké. Jako děti jsme si tam hrály v kulisách a bylo to dobrodružství.

Tvoje máma byla samoživitelka, neměly jste tatínka. Jak děťátko vnímá, když má jenom mámu a přiznaně nebudeme mluvit o tátovi? A ty jsi se po něm také neptala.
Neptala. Myslím, že jsem to řešila ve svých šesti letech a potom už jsem se na to nikdy nezeptala.

Nezajímalo tě to?
Severovýchod. A myslím, že za tohle musím děkovat mámě, protože ona to udělala tak, že mě to nezajímalo. Jiná věc je to dneska – když chodím na terapie, tak zjišťuji, že jsem bývala hodně často sama, protože máma prostě musela chodit do práce. Jsi tam od rána do večera, takže byla babička na hlídání, která byla skvělá. Stěhovaly jsme se, protože máma se odstěhovala od své rodiny z Prahy do Mostu, takže tam babička nebyla. Byla jiná paní na hlídání, kterou jsem vzala za svoji babičku. Ale přece jen si dodnes pamatuji, že když mě hlídala, plakala jsem po mámě. Večer, v noci, když máma jezdila na zájezdy, kde se přespávalo. Myslím, že tohle si s sebou dodnes nesu, strach z opuštění.

Ale to, že máma je, to je zajišťující, a je to pro dítě důležité. Chybí máma, ale nechybí táta.
Myslím, že kdyby z nějakých důvodů nebyla máma, ale byl táta, tak láska by byla podobná. Věděla jsem, že jsem milované dítě. Ale dodnes bojuji s nějakým strachem z opuštění. Ten v sobě mám a je velký.

Musí to být náročné s ohledem na partnerské vztahy – jestli vydrží, nevydrží...
Ano, ano. Jak říkám, utrácím tisícovky za terapie.

Anna Fixová přiznává psychické problémy

Nestydíš se za to, že chodíš na psychoterapie. Že to medializuješ je podle mě neskutečně statečné. Málokdo to přizná. O čem přesně se teď bavíme?
Myslím, že s něčím jsem bojovala už od svých šestnácti let, jen jsem to neuměla správně uchopit – nevěděla jsem, co přesně to je. Byly to pocity smutku, osamění. Z Mostu jsem se vydala na konzervatoř a měla jsem výborný nápad – přišlo mi, že jsem dostatečně soběstačná a že v patnácti letech chci bydlet sama. Měla jsem pocit, že jsem dospělá. A jestli o něčem můžu mluvit jako o chybě, kterou jsem v životě udělala, tak je to tahle. Myslím, že pro mě nebylo horšího rozhodnutí – když je člověk velmi citlivý a v patnácti se sám zavře doma.

Ty jsi bydlela úplně sama? Bez spolubydlící?
Ano, úplně sama, akorát to vůbec nebylo dobré. Pořád jsem měla pocit, že okolí musím dávat najevo, jak strašně jsem silná a že to zvládám, protože jsem hrozně dospělá. Postupně jsem začala zjišťovat, že je to velká horská dráha, sinusoida, a pocity smutku jsou docela velké. Čím jsem byla starší, tak se mi různými okolnostmi – třeba i rozchody – začaly tyhle stavy prohlubovat. Když na to koukám zpětně, byla jsem víc smutná než veselá. Do toho jsem až později pochopila, že jsem introvert. Člověk se neustále nutí do nějakých společenských akcí, neuměla jsem říct: "Ne, pardon, teď se necítím dobře."

Přitom je to tak důležité!
Vlastně se neposloucháš a máš pocit, že musíš neustále někomu vycházet vstříc. Tohle se ve mně prohlubovalo. Další věc je, že jsem nikdy nebyla úplně sebejistá a měla jsem pár toxických partnerských vztahů. Říkáme tomu "výběr z bobulí", a ty mě zadupaly ještě níž, a když jsem potom prožila jeden rozchod, tak jsem se definitivně složila. Už jsem se jednou léčila a chodila jsem na terapie. V pětadvaceti jsem měla pocit, že to zvládnu, takže jsem po roce sama vysadila prášky.

Sama sobě doktorem?
Bylo to hrozné. Přestala jsem chodit na terapie. Teď mě to dohnalo a pochopila jsem, že to jinak nejde. Opravdu jsem byla v bodu, kdy jsem věděla, že je to hodně špatně – že ráno nechci vstát a že chci jenom spát. Nechtěla jsem se probudit, být vzhůru. Nebylo to úplně tak, že bych se chtěla zabít, ale můj pocit byl takový, že nemá smysl nic prožívat.

To je hodně bolavé.
Bylo to fakt blbý. Nedávno mi můj přítel Denis (herec Denis Šafařík, pozn. red.) posílal nějaký článek z bulváru, kde se psalo, že jsem byla dlouhodobě umístěná v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Je to vtipné, ale nelíbí se mi na tom, že v Bohnicích třeba někdo pracuje a řekne si: „To je ale kráva, vždyť tady nikdy nebyla.“ Není to pravda. Bylo mi jenom špatně a říkala jsem, že si klidně někam půjdu lehnout, protože cítím, že už to sama nezvládnu. Mám pár kamarádů psychologů, kteří mě ale nesmí vyléčit, protože to nesmí dělat kamarádi. Jeden z nich mi doporučil terapeutku, které jsem volala. Vzpomínaly jsme na to, jak jsem jí v té nejhorší fázi říkala: „Já přes den nemůžu, ale můžu po představení, třeba v deset nebo v jedenáct večer.“ Ona cítila, že je to špatné, takže jsem ji ze začátku měla na telefonu, protože jsme ten čas opravdu nenašly. Potom jsem začala chodit pravidelně a získala jsem i svého psychiatra. Jsem na lécích.

Anna Fixová: Beru léky. A co?

To je odvaha.
A ráda bych řekla, že jsem s tím šla ven ve chvíli, kdy jsem po dlouhé době potkala známého, který se mě ptal, jak se mám. Jsem otevřená, tak jsem řekla: „Hele, je to blbý, jsem na prášcích.“ A on mi řekl: „Ježíšmarjá, co děláš? Vždyť jsi zdravá! Všechno máš!“ Hrozně to shodil. Řekla jsem si, že v naší společnosti je pořád v tomto ohledu nějaké velké tabu. A já si myslím, že to není správně. Po roce jsem s tím vyšla ven a bylo neuvěřitelné, kolik lidí se mi ozvalo.

Ano, protože podobných případů je hodně.
Správnost mého rozhodnutí mi hned potvrdilo to, kolik lidí mi napsalo – ať už to prožili nebo prožívají. Ráda bych, aby to bylo čím dál menší tabu, protože se zlomenou nohou jdeš také k doktorovi. Zlomená duše je úplně to samé.

Teď se cítíš dobře? Je podzim.
Spíše cítím hroznou únavu, až vyčerpávající, která občas padá i na psychiku. Ale jinak je to nebe a dudy. Klepu, že se cítím dobře.

O čem dalším promluvila Anna Fixová?

  • O svém králíkovi Čudlovi
  • O svých aktuálních divadelních projektech
  • Proč tolik miluje divadlo
  • Proč má strach ze svatby
  • O svém o deset let mladším příteli, herci Denisu Šafaříkovi
  • Jak vnímá jejich velký věkový rozdíl

Související články

Další články