Jan (65): Moje žena se nejspíš zbláznila. Chce se po čtyřicetiletém manželství rozvádět

Vůbec jsem nechápal, co se to děje. Ivana začala být odtažitá, nekomunikuje, celé dny se tvářila zamyšleně… Až pak jednoho dne prohlásila, že se chce rozvést. A důvod? Prý už ji takový život, jaký vedeme, nebaví.

Alice (58): Po rozvodu jsem tápala, ale dovolená s kamarádkou mi zcela změnila pohled na život

Nenadálý šok

„Chci se rozvést!“ Ta věta, kterou na mě Ivana vyštěkla před pár dny při poklidné večeři, mi pořád dokola zní v hlavě. Seděli jsme v kuchyni, koukal jsem do talíře a snažil se pochopit, kdy se to vlastně stalo. Kdy se z mojí ženy stalo něco, co najednou nepoznávám.

S Ivanou jsme spolu od pětadvaceti. Vzali jsme se mladí, patřili jsme k sobě, chodili jsme spolu od patnácti let, takže bylo tak nějak jasné, že budeme spolu. Postavili jsme dům na kraji města, vychovali dvě děti, dovolené trávili na chatě u kamarádů, párkrát jsme byli celá rodina i u moře. „Je nám spolu fajn, viď?“ říkávali jsme si. Bouřlivé hádky se nekonaly, sex postupem času odumřel, ale oba jsme s tím byli srozuměni. A teď najednou…

Natálie (40): Doufala jsem, že po rozvodu mi samotu pomůže zahnat soused. On se však nedokáže zbavit své minulosti

Sen o důchodu

Když o tom tak přemýšlím, uvědomuji si, že v poslední době je Ivana jiná. Tišší. Často sedí sama na terase a kouká do prázdna. Občas jsem měl snahu si k ní přisednout a optat se: „Děje se něco?“, ale Ivana odpovídala jen pár slovy, většinou něco jako: „Nic se neděje, jsem jen unavená.“ I já jsem byl, je nám sice pětašedesát, ale pořád oba pracujeme, já ve výrobě, Ivana v administrativě. Unavení býváme oba.

Až donedávna jsem si maloval, jak za pár měsíců skočíme společně rovnýma nohama do důchodu a budeme už jen odpočívat. Povídat si. Starat se o vnoučátka, zkrátka dělat všechno to, na co dosud nebyl čas. Jenže Ivana se chce rozvést.

Květa (53): Manžel chtěl v padesáti svobodu a milenky. Dnes vypadá sešle a já zažívám pocit vítězství

Je ještě cesta zpátky?

Když to na mě vybalila, myslel jsem si nejprve, že žertuje. Že mě třeba zkouší. Jenže když to opakovala i pár dní nato a dodala i praktické úvahy, jak to uděláme, začal jsem se bát. Zkoušel jsem to pochopit rozumem. Nechodil jsem do hospody, nikdy jsem ji nepodvedl, staral jsem se o rodinu. Tak co je špatně?

Samozřejmě jsem snažil Ivaně ten nesmyslný nápad rozmluvit: „Ivano, lásko, vždyť jsme spolu prožili celý život!“ namítal jsem – jenže to bylo, jak když hrách na zeď házím. A odpověď mojí ženy? Slova, která mě šokovala a bolela, protože Ivana prohlásila bez emocí: „Právě proto!“

„Co tomu řeknou děti?“ byl můj druhý pokus.

„Co by,“ odsekla mi, „mám taky právo na svůj život, ne?“

Začal jsem si přehrávat minulost. Kolikrát jsem ji nevyslechl. Kolikrát jsem místo komunikace mezi námi dvěma jednoduše prohlásil: „Neřeš to.“ A bral jako samozřejmost, že tu prostě je. Je tohle ten důvod?

Důvod byl nakonec úplně jiný. Moje pětašedesátiletá žena dospěla k názoru, že už se nechce o nikoho starat, že chce být jen sama se sebou. „Nikdy jsem nežila sólo, nedělala jen to, co chci já. A mám poslední šanci to udělat,“ prohlásila, když se balila a odcházela do jednopokojového bytu v okresním městě. Rozvod se ale zatím nekoná – snažím se ho oddalovat – protože věřím, že než se rok s rokem sejde, bude Ivana zpátky doma.

Tibor (48): Můj syn je flegmatik a já se hroutím. Musím ho hlídat jako malé dítě, jinak neudělá maturitu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].