Facebook
Instagram
Jana je mladá žena, která se ještě chtěla bavit a neplánovala manželství nebo děti. Její pohled na život změnilo setkání s přitažlivým veterinářem.
Jednoho dne ke mně přišla sousedka, paní Hana (60), s pláčem a malým pejskem v náručí. Prosila mě, jestli bych je neodvezla k veterináři. I když už jsem měla nějaké plány, nemohla jsem ji odmítnout. Naložila jsem je do auta a slíbila, že tam počkám. Domů jsem nespěchala, protože ordinaci vedl pohledný veterinář. Nemohla jsem z něj spustit oči.
Úplně mě okouzlil
"Pokud budete potřebovat jít na kontrolu, dejte mi vědět, ráda vás odvezu," nabídla jsem, když jsme se se sousedkou vrátily domů. Moje máma se na mě překvapeně podívala. Nejsem člověk, který by ochotně nabízel pomoc. Ale já měla své důvody. Další návštěva u veterináře bohužel nedopadla tak, jak jsem očekávala. Ten pohledný chlap, který se staral o zvířata, mě úplně ignoroval. Byl jemný ke zvířatům a zdvořilý k jejich majitelům, ale ke mně se choval stejně jako ke všem ostatním.
Byla jsem zklamaná a vypustila ho z hlavy. Jenže pak jsem ho náhodou potkala v nákupním centru. Prohlížel si obchod s pánským oblečením. "Dobrý den, pamatujete si na mě?" oslovila jsem ho bez zaváhání. Zamyšleně se poškrábal na hlavě a vypadal trochu zmateně. "Před nějakou dobou jsem k vám přivedla svou sousedku s malým psem. Je to starší dáma," dodala jsem. "Už si vzpomínám! Myslíte tu dámu s bílým pudlem, že?" na tváři se mu objevil úsměv.
"Hledáte něco do svého šatníku?" změnila jsem téma. "Snažím se, ale moc se mi to nedaří. Nakupování zrovna nemusím." Okamžitě jsem věděla, že to může být má šance. V této oblasti jsem odbornice, takže jsem mu snadno poradila s výběrem dvou košil a vybrala perfektní kravatu.
Radim (37) mě pak pozval na šálek kávy a lahodný dort. Vyprávěla jsem mu o svých studiích, o spolužácích a našich výletech po Evropě. Poslouchal pozorně, ale sám příliš nemluvil. "Univerzita je pro mě dávnou minulostí, téměř nic si nepamatuji," odpověděl po chvíli. "Tak mi možná povíte něco o sobě?" zeptala jsem se s nadějí. "Možná příště, protože teď už fakt musím jít. Promiňte..." omluvil se a odešel.
Pozval mě na večeři
Byla jsem zklamaná, ale slovo „příště“ ve mně vzbudilo trochu optimismu. Radimovo telefonní číslo jsem sice nedostal, ale měla jsem kontakt na kliniku. Po pár dnech jsem se rozhodla zavolat mu. "Ahoj! Možná půjdeme do klubu, nechceš jít s námi?" zeptala jsem se. V telefonu bylo nesnesitelné ticho. "Radime, slyšíš mě?"
"Ano, ale asi už nejsem fanoušek tohoto druhu zábavy," překvapil mě. "Co třeba divadlo?“ dodal po chvíli. "Pak bychom mohli jít něco sníst," odmlčel se. Cítila jsem, jak mi spadl kámen ze srdce. Hned jsem souhlasila.
Těšila jsem se, že spolu strávíme večer, ať už to bude kdekoli. Doufala jsem, že po večeři mi navrhne, abych ještě zaskočila k němu, ale nestalo se. Odvezl mě domů, políbil na rozloučenou a řekl něco, co mě přimělo přemýšlet.
"Jano, jsi stále tak mladá. Nejsem si jistý, jestli je chlap s minulostí někdo, koho potřebuješ," pronesl vážně. "Co tím myslíš?" zajímalo mě. "To ti povím jindy," nadhodil. "Řekni mi upřímně, jsi ženatý?" položila jsem mu přímou otázku. Usmál se a zavrtěl hlavou. Víc jsem z něj už nedostala.
Dozvěděla jsem se pravdu
Když jsme se znovu setkali, Radim mi pověděl o své milované ženě, která zemřela během porodu. Zůstal sám se dvěma malými dcerami. "Maminka mi byla velkou oporou, bez ní bych to měl nesmírně těžké. Vůbec jsem netušil, jak se vypořádat s péčí o tak malé děti," vysvětlil mi.
Mlčky jsem ho poslouchala. Nejprve jsem váhala mezi obdivem a hrůzou. Dvě krásná malá batolata... Bylo mi pouhých 24 let a nikdy mě ani nenapadlo stát se matkou. Snila jsem o klukovi, který na mě bude mít čas, vezme mě na večírky a bude jen můj .
"Musíš vědět, že Maruška a Míša jsou pro mě vším. Jestli chceš pokračovat v našem vztahu...“ náhle se zarazil, jako by se bál dokončit myšlenku. "Myslím, že bychom se měli všichni setkat," vyhrkla jsem, než jsem si uvědomila, co říkám nebo proč to říkám.
Má dvě malé dcery
Abych byla upřímná, moc jsem netoužila po setkání s jeho dcerami. Neměla jsem ponětí, jak mluvit s malými dětmi a co s nimi dělat. Vyrazili jsme do zoo, Radim tvrdil, že jeho dcery milují zvířata. Možná je opravdu mají rády, ale asi by nejraději trávily čas jen s tátou. Dívaly se na mě nedůvěřivě, neřekly ani slovo. Byly si hodně podobné, nikdy bych nerozeznala Míšu od Marušky, nebýt barevných stuh v jejich copáncích. Míša měla zelenou a Maruška žlutou.
Držely Radima za ruce, jako by se bály, že se k němu přiblížím příliš blízko. Teprve když dostaly zmrzlinu, cítily se lépe a začaly mluvit. Povídaly jsme si o škole, kamarádech a oblečení. Vida, konečně jsme našly společné téma. "Táta o módě nic neví," postěžovala si Míša. "Vůbec netuší, co právě letí. A nerad chodí do obchodů. Moje spolužačky jsou mnohem lépe oblečené než já..."
"Miluji nakupování. Jestli chceš, vezmu tě s sebou," nabídla jsem, i když jsem netušila, jak se oblékají sedmileté děti. "Pokud nám to táta dovolí," řekla Maruška. Radim ale nekladl odpor. "Tři ženy na jednoho muže, okamžitě se vzdávám," usmál se a zvedl ruce.
Pobavilo mě to, ale jen proto, že jsem si neuvědomovala důsledky. Víkendový výlet po obchodech se dvěma dvěma holčičkami mě úplně vyčerpal. Ale místo toho, abych se nechala odradit, jsem k nim pocítila sympatie. Užívala jsem si čas strávený v jejich společnosti.
Máma mě nechápe
Obvykle jsem Radima navštěvovala v jeho bytě, protože se musel starat o dívky. Nějak přirozeně jsme se začali o tyto povinnosti dělit. Když připravoval jídlo, pomáhala jsem holkám s učením. Jindy se jsme si role prohodili. Když jsme dojedli, šli jsme spolu na procházku nebo hráli deskové hry. Své přátele jsem vídala stále méně. A pokud jsme chtěli být s Radimem sami, holky pohlídala jeho maminka.
Blížilo se léto a my jsme se dohodli, že pojedeme na společnou dovolenou. Pak měli prarodiče odvézt děti k moři a my jsme s Radimem chtěli strávit týden v Itálii. Ještě než jsme odjeli, řekla jsem rodičům o svém vztahu. Byla jsem připravená na to, že to nebude jednoduché.
"Zbláznila ses? Je to zralý muž, který toho hodně prožil, svobodný otec se dvěma dětmi. Absolutně netušíš, do čeho jdeš!" rozohnila se maminka. "Není tak starý," protestovala jsem. "O kolik je starší než ty? O deset nebo dvanáct let?" Přikývla jsem, naštěstí se dál nezaobírala jeho věkem. "Uvědomuješ si, že přebíráš zodpovědnost za dvě dívky? Máš vůbec nějaké zkušenosti s péčí o děti? Myslím, že ne," odpověděla si sama. "Víš, co to znamená vychovávat děti, které nejsou tvoje? Nemáš o tom ani ponětí," dodala.
"Ještě si ho neplánuji vzít!“ vykřikla jsem se slzami v očích. Pak se do toho vložil táta, který doposud mlčel a jen naslouchal. Požádal mámu, aby mě nechala na pokoji. "Prostě nechápeš, že ho opravdu miluji," vzlykala jsem a utírala si slzy. "A mám moc ráda i jeho dcery..."
Požádal mě o ruku
Domluvila jsem setkání mých rodičů s Radimem a jeho dcerami. Proběhlo to v příjemné atmosféře, ale matka svůj názor nezměnila. Trvala na tom, že se k sobě nehodíme. Snažila jsem se na to nemyslet, protože jsme před sebou měli dovolenou. Počasí nám přálo, opalovali jsme se, cákali ve vodě a jezdili na výlety po okolí.
Měl jsem dojem, že jsem si dvojčata získala. Už se nedržely Radima za ruce jako dřív, ale místo toho si vesele hrály i se mnou. Když jsme je vysadili u Radimovy maminky, Míša, se kterou jsem si rozuměla o něco víc, mi na rozloučenou pošeptala tajemství. "Musíš mi slíbit, že nikomu neřekneš ani slovo," pronesla vážně. "Budu mlčet jako hrob..." slíbila jsem. "Táta ti koupil prsten," vyrazila mi dech. Nevěděla jsem, jak na tato slova reagovat.
"Budete se s tátou brát?" zeptala se. "Nevím, zlato," pronesla jsem zmateně. "Zůstaň s námi. Tatínek tě miluje. A my také," zašeptala a objala mě. Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy. Když mě pak Radim v Benátkách požádal o ruku, nezaváhala jsem. Jakmile jsme se vrátili domů, sbalila jsem si kufry a nastěhovala se k němu a holkám. Začali jsme připravovat svatbu, i když moji rodiče si mysleli, že moc spěcháme.
"Mám dojem, že mě tvoje matka nemá ráda," řekl mi Radim jednou večer, když dívky tvrdě spaly ve svých postelích. "Nemusí tě mít ráda. Ještě před rokem by mě nikdy nenapadlo, že se zamiluji a budu se chtít vdávat. A ještě za muže, který má dvě děti. Kdyby mi někdo něco takového řekl, asi bych kroutila hlavou," usmála jsem se. "Pokud máš nějaké pochybnosti, můžeme to odložit..." namítl. "Neblázni. Jsem si tím jistá, jako ničím jiným na tomto světě. Jsi pro mě vším, stejně jako holky..." dodala jsem a políbila ho.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
