Facebook
Instagram
Někdy se stane, že muž po padesátce zůstane sám a pokusí se najít si novou ženu. A protože má přehled přes několik desítek ročníků, často se rozhodne pro výrazně mladší než je on. Ale ne vždy je to moudré rozhodnutí.
Když mi bylo padesát, zjistil jsem, že se čím dál tím víc ohlížím za mladšími ženami. „Asi to patří k tomu věku,“ říkal jsem si a nevyvozoval z toho žádné závěry. Až do té doby, než…
Docela pohodové manželství
Byl jsem ženatý tak dlouho, že už jsem to přestal počítat. Za mých mladých let bylo běžné vstoupit do svazku manželského, nehrát si na partnery, a stejně bych tomu neunikl, neb moje nastávající prohlásila: „Nemysli si, že s tebou budu žít na hromádce!“ Když se řekne hromádka, tak vidím cosi, co zbylo na chodníku po pejskovi, takže už proto jsem kývl na sňatek. Proběhl s celou parádou – červený mercedes, Staroměstské náměstí a hromada příbuzných. A pak přišly všední dny.
Nebudete tomu možná věřit, ale své ženě jsem byl věrný. Tedy – skoro, ale těch několik úletů za téměř třicet let se nepočítá, ne? Žili jsme si docela dobře, jen ty děti jsme neměli. No a když ženě uhodila padesátka, ukázalo se, že je nemocná – a pár měsíců na to odešla. Zemřela. Byl to pro mě šok.
Dobré rady kamarádů
Když jsem se oklepal, zčásti za pomoci kamarádů, protože jsem něco takového nečekal, začali do mě šít. „Neměl bys zůstávat sám, najdi si nějakou babu!“ „Mně je takhle dobře…“ kroutil jsem se, ale nakonec jsem podlehl. Ovšem doba mi nenabídla jiná seznámení než přes internet, na seznamkách. Hodil jsem tam svoji fotku, vyplnil pár políček – něco v duchu podnikatel, vlastní dům a podobně – a se stoickým klidem jsem čekal, co se bude dít. Sám jsem žádnou iniciativu nevyvíjel. Hned první hodinu se na mě vyvalila kaskáda žen chtivých seznámení, od dvaceti do padesáti let – vůbec jsem se v tom nebyl schopný orientovat!
„Mladou, mladou, když má zájem, starší ženský nebrat a vůbec už ne s dětma!“ radili mi chlapi večer v hospodě, kam jsem zašel na jedno. „Proč ne?“ jsem si nakonec řekl, stejně z toho nic nebude.
Ale bylo! Bohužel…
Láska a pak kruté vystřízlivění
Petra, které jsem říkal Petruška, je mladší o pětadvacet let. To mi ještě nepřišlo tak moc. Vybral jsem si ji s tím, že mi přišly zajímavé její zájmy a zdála se mi chytrá. No a je mladá, že jo. První schůzka, kdy jsem plánoval kávu: „Nezajdeme na večeři?“ Druhá schůzka: „Dala bych si sushi…“ Třetí schůzka: „Koupíme si bublinky a půjdeme k tobě?“ Desátá: „Potřebovala bych nový telefon, víš, z tohohle už ani nejde volat – a mohl by to být iPhone?“ Dvacátá: „Co kdybych se přistěhovala?“
A pak – první týden: „Pojď ke mně, kocourku!“ Pátý týden: „Chci se milovat, kde jsi?“ Desátý týden: „Dvakrát týdně je málo!“ A za dalších pár týdnů: „Koupíš mi auto?“ Kapituloval jsem a koupil. Ale když se nakonec s nevinným kukučem otázala: „Co kdybychom měli děťátko?“, bylo toho už moc.
Sex denně? Nemůžu. Dítě v mém věku? Děkuji, nechci. Tisícikorunové kapesné, které jí je ještě navíc málo?
Kde je ta chytrá holčina, se kterou jsme si rozuměli? Někam zmizela – a místo ní mám doma chytrou horákyni. A tak nějak nevím, jak z toho ven.
