Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Své vysněné auto jsem dával do servisu pouze s žádostí o rutinní výměnu oleje. Když jsem se pro něj vrátil, nevěřil jsem svým očím. Bylo špinavé, smradlavé a mělo na tachometru o 200 kilometrů víc.
Motor ještě lehce praskal, jak chladnul, a já stál na parkovišti v Brně a koukal na to svoje červený peklo. Nebo spíš na to, co z něj zbylo.
Když jsem ho kupoval, byl to malej svátek. Elegantní, tichý, ale když člověk šlápnul na plyn, tak se z něj stal vzteklej pes. A hlavně – nebyla to jen hračka. Dalo se do něj narvat i kočárek, tašky, celá rodina. Takovej ten kompromis, kterej tě baví.
O to víc jsem si na něj dával bacha. Žádný zbytečný parkování někde u nákupáku mezi dveřma od dodávek. Ruční mytí, kvalitní věci, žádný prasárny. A pak přišel ten pátek.
„Nechte to tu, nějak to uděláme“
Domluvili jsme se jednoduše. Přivezu auto, nechám ho tam přes víkend, oni v klidu vymění olej, filtry, a v pondělí si ho vyzvednu. Žádný stres, žádný spěch. Když jsem odcházel, měl jsem ještě ten pocit, že to je v dobrých rukách. Mechanik měl mastný ruce, ale působil normálně. Takovej ten typ, co toho moc nenamluví, ale ví.
V pondělí odpoledne jsem přišel zpátky. A hned u dveří mě praštila do nosu směs starý kávy a něčeho, co připomínalo levnej osvěžovač vzduchu. Takovej ten sladkej smrad, co se snaží přebít něco mnohem horšího. „Jo, hotovo,“ řekl týpek za pultem a hodil mi klíčky.
Jak po prasatech
Už z dálky jsem viděl, že je něco špatně. Auto bylo špinavý. Ale ne takový to normální „stálo venku a sprchlo“. Tohle bylo… použitý.
Zaschlá špína na prazích, fleky na kapotě, jako by někdo jel přes půl republiky a zpátky.
Otevřel jsem dveře. A tam to přišlo.
Volant lehce mastnej, jako když si někdo před jízdou dal párek v rohlíku. Na sedačce drobný černý smítka. A ten pach – směs potu a něčeho gumovýho, co se drželo v kabině. V hlavě mi začalo šrotovat. Sedl jsem si, otočil klíčkem… a pak jsem se podíval na tachometr.
O 200 kilometrů víc. Dvě stě. To není testovací jízda. To je výlet.
Trapný výmluvy a ticho
Vrátil jsem se dovnitř. „Můžete mi vysvětlit, proč má moje auto o 200 km víc?“ zeptal jsem se. Snažil jsem se držet hlas dole, ale cítil jsem, jak se mi v břiše utahuje šroub. Týpek pokrčil rameny: „To bude chyba, to se někdy stane.“
Jasně. Tachometr si asi odskočil na víkend.
Pak přišly klasický tanečky. „Museli jsme to projet.“ „Kontrolní jízda.“ „To víte, moderní auta…“
Měl jsem toho plný zuby už po pěti minutách. Otočil jsem se a odešel. Ale tím to neskončilo.
Dva měsíce tahání za nos
Začalo kolečko telefonů, mailů, výmluv a ticha. Jednou mi řekli, že to řeší. Podruhý, že vedoucí není. Pak se nikdo neozval vůbec.
Auto jsem mezitím nechal vyčistit. Profesionálně. Když mi chlapík ukazoval, co všechno z toho dostal, jen jsem kroutil hlavou. Mastnota, špína, dokonce nějaký drobný kamínky pod kobercem.
Nechal jsem to i nahlásit. Ne že bych čekal zázraky, ale chtěl jsem, aby někdo konečně začal brát vážně, že tohle není normální.
A najednou se věci pohnuly.
Když se konečně „probudí“
Po dvou měsících začali komunikovat. Najednou to šlo. Najednou to nebyl problém.
Proplatili čištění. Kompenzovali kilometry. Najednou byli ochotní, milí, skoro až vstřícní. Ale ten pocit zůstal.
Když teď sedím za volantem, občas si vzpomenu na ten víkend, kdy si někdo z mýho auta udělal hračku. Nevím kdo, nevím kam jel. A vlastně už je mi to jedno. Jen vím, že tam už nikdy nevkročím. A když dneska někomu říkám, kam s autem nejezdit, tak se jen usměju a řeknu: „Hele, jestli chceš, aby ti ho někdo projel místo tebe… klidně.“
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
