Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Kamila se po porodu snažila vrátit do formy. To se jí úspěšně podařilo, ale jejímu manželovi Bernardovi se její nová, svalnatá a vytrénovaná postava nelíbí. A dal to dost nevybíravě najevo...
Celý život jsem byla velkou sportovkyní a byla jsem velmi fit. Vše se změnilo, když jsem otěhotněla a narodila se mi dvojčátka. Moje váha šla zběsile nahoru a naopak z fyzičky nic nezbylo.
Chtěla jsem se dostat zpět do formy
Hodně špatně jsem tuto proměnu nesla. Byla jsem zvyklá na to, že se ve svém těle cítím dobře a že jsem sama se sebou spokojená, a najednou jsem se na sebe v zrcadle nemohla ani podívat. Proto hned, jak to šlo, jsem po porodu začala chodit cvičit. Zaplatila jsem si osobního trenéra, aby doladil mou formu, začala jsem držet přísnou dietu a rozhodla se, že dám do přeměny své postavy všechno.
Díky lukrativní práci mého manžela Bernarda a ochotě babiček mých dětí jsem nemusela chodit do práce a mohla jsem nechávat děti rodině na hlídání, nic mi nestálo v cestě, získat zpátky mé vysněné tělo. Chodila jsem do fitka skoro každý den, začala jsem pravidelně běhat, a když to šlo, cvičila jsem i doma. Postupně jsem se dostala na svou předporodní váhu a všichni mi gratulovali, že opět vypadám skvěle. Já se ale rozhodla, že mi to nestačí.
Cítila jsem se ve svém těle opět báječně
„Chci na sobě dál pracovat a získat formu jako sportovec,“ svěřila jsem se svému manželovi jednoho dne, když se mě ptal, proč jdu zas do fitka, „cítím se skvěle a mám pocit, že mám potenciál to dotáhnout dál. Přijde mi škoda to teď vzdát.“
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny celkem bez zájmu, „jen abys toho pak nelitovala, že vypadáš jako chlap. Že už je to moc. Už teď jsi samá šlacha a samý sval.“
Já jsem ale jeho slova neposlouchala a cvičila dál. Viděla jsem výsledky, svaly mi rostly, postava se zeštíhlovala, tuk ubýval. Cítila jsem se nesmírně silná, sledovala jsem, jak s každým tréninkem jsem schopná zvednout větší a větší váhy. Kotouče na strojích přibývaly a s nimi i moje sebevědomí. Co ale rozhodně naopak ubývalo, byly komplimenty mého manžela. Koukal se na mě kriticky, možná až s nechutí, neustále hodnotil to, jak vypadám.
V kuchyni na mě čekala květina
„Máš už bicepsy skoro jako já,“ řekl náhle, když jsem si oblékala jedno ráno šaty bez rukávů, „měla bys toho nechat.“
„A co když nechci,“ odpověděla jsem ostře a naschvál zatnula pevné ruce, „já taky nekomentuji to, jak vypadáš ty. Měl bys být rád, že jsem spokojená.“
„Však ty uvidíš, že na tom není nic dobrého,“ odsekl ostře a já musela protočit očima. Nic jsem si z jeho slov nedělala, myslela jsem si, že přehání, že mě spíše tak popichuje. Pak ale přišel Mezinárodní den žen a já se přesvědčila o tom, že můj manžel mi nepřeje nic dobrého.
Když jsem ráno vstala a přišla do kuchyně, na lince stála veliká kytice mých oblíbených květin, lilií. Na tváři se mi rozlil úsměv, měla jsem radost, že si Bernard vzpomněl. Začala jsem si květiny zvídavě prohlížet, když můj muž vešel do místnosti. Okamžitě jsem se na něj vrhla a pevně ho objala.
„Lásko, moc děkuju,“ políbila jsem ho na tvář a odtáhla se na délku paží, „to mi udělalo obrovskou radost,“
„O čem to mluvíš?“ naklonil hlavu na stranu nechápavě a já se ušklíbla.
„No o těch květinách, hlupáčku,“ nakrčila jsem obočí a on se rozesmál.
Prý si květiny k MDŽ nezasloužím
„Ty ale nejsou pro tebe… koukni se na tu jmenovku, jsou pro moji mámu,“ odpověděl pobaveně a na obličeji mu hrál úšklebek. Nechápavě jsem se na cedulku podívala a opravdu na ni stálo „Pro milovanou maminku k MDŽ“.
„Aha… jsou to moje oblíbené, tak jsem si myslela, že jsou pro mě,“ přiznala jsem a nedokázala zakrýt smutek. Udělaly mi takovou radost…
„Vždyť vypadáš jak chlap,“ odpověděl Bernard ostře a sjel mě pohledem, „co bych ti dával květinu ke dni žen, když už ani jako ženská nevypadáš?“
Krve by se ve mně v ten moment nedořezal, brada mi spadla skoro až k zemi a zůstala jsem na něj civět.
„Co prosím?“ zeptala jsem se a on rozhodil rukama.
„Nejsi vůbec ženská! Kde máš prsa? Kde máš boky, zadek? Jsi jen samý sval a šlacha, nic hezkého, na co se podívat, co pohladit. Cítím se, jako bych byl s mužem. A dnes není den mužů, ale žen. Květinu si tedy určitě nezasloužíš.“
Jeho slova mě navždy traumatizovala
Nic mi v životě neublížilo tolik, jako tento komentář. Bernard byl můj manžel, člověk, co mě měl mít nejvíc rád, co mě měl podporovat a být rád, že jsem se sebou spokojená a šťastná. A místo toho mě ponížil a zesměšnil, a naprosto znehodnotil vše, v co jsem věřila a za čím jsem si šla. Jeho slova naprosto podkopala moje sebevědomí a donutila mě přemýšlet nad všemi jistotami v mém životě, které se najednou tak jisté nejevily.
Trápila jsem se další půlrok, než jsem konečně překonala strach a podala žádost o rozvod. Jeho slova mi způsobila velké psychické problémy a nevím, jestli budu schopná se ještě někdy mít ráda. Na květiny se ani nemohu podívat, připomínají mi, že muž, který byl mou životní láskou, mi řekl, že si je nezasloužím, protože vypadám jako chlap a ne jako žena.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
