Alena (24): Nedokázala jsem se vzpamatovat z babiččiny smrti. Pomohl mi až nevšední noční zážitek

Alena (24): Nedokázala jsem se vzpamatovat z babiččiny smrti. Pomohl mi až nevšední noční zážitek
Zdroj: Unsplash

Alena ke své babičce velmi vzhlížela a považovala ji za svoji spřízněnou duši. Když zemřela, měla pocit, že to bez ní nevydrží. Všechno změnil až jeden noční zážitek.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 09. 02. 2023 17:00

Pár dní po tom, co babička zemřela, jsem ulehla do její postele. Nutně jsem ji potřebovala na chvíli cítit a mít pocit, že žije. Nakonec se moje tužba stala na pár okamžiků realitou.

Bála jsem se babiččiny smrti

Loučení s někým, ke komu vzhlížíte a milujete ho, není nikdy lehké. Vlastně je to asi to nejtěžší, co jsem kdy v životě dělala. Mluvím o své babičce, po které nesu krásné jméno Alena. V mém životě hrála zásadní roli. Byla to totiž moje spřízněná duše. Dlouho jsem tento výraz nemohla pochopit, dokud jsem nedospěla do určitého věku a nezjistila, že babička je moje druhá polovina.

Před rokem ji dostihlo stáří a s ním spojené nemoci. Jen těžko se mi dívalo na to, jak z ní odchází život. Polehávala, ze dne na den slábla a já se bála nejhoršího. Babička se však tvářila smířeně. ,,Všichni tam musíme,“ hladila mě po tváři. Na to nebylo co říct, protože to byla pravda.

Pár týdnů před její smrti jsem si k ní jednou v noci lehla. Zesláblýma rukama si mě k sobě přivinula a spaly jsme v objetí až do rána. Poté se zvedla z postele a šouravým krokem odešla do kuchyně. Zůstala jsem ležet a se slzami na krajíčku přemýšlela, jaké to bude, až babička zemře. Choulila jsem se úzkostí a pocitem bezmoci.

Po jejím skonu jsem propadala zoufalství

O několik týdnů později babička zesnula, a to právě ve své posteli. Šla jsem ji ráno probudit na snídani, ale už se odebrala k věčnému spánku. Vždycky jsem měla za to, že pohled na mrtvé tělo bude drastický, ale nebylo tomu tak. Babička vypadala šťastně a spokojeně. Během několika dní jsme uspořádali pohřeb, který mě vzal za srdce.

První dny po smutečním obřadu jsem se pořád hledala. Zdálo se mi, že nic nedává smysl a já to nemohu přežít. Třetí den jsem si šla lehnout s pocitem úzkosti do babiččiny postele. Peřiny ještě byly cítit její specifickou vůní. Zachumlala jsem se do duchny a propukla v pláč. Brečela bych možná celé hodiny, kdybych nezaslechla kroky.

S hlavou pod peřinou jsem poslouchala skřípání starých dveří do ložnice. Vykoukla jsem z postele a podívala se směrem k nim. I když jsem nikoho neviděla, kroky jsem slyšela velmi jasně. Byly to babiččiny kroky, šouravě našlapující na dřevěné parkety. ,,Alenko,“ ozvalo se najednou tlumeným hlasem.

Babička mi přišla říct, abych netruchlila

Seděla jsem na posteli a cítila, jak mi neviditelná ruka pokládá hlavu. Zvláštní bylo, že jsem neměla strach. Podvolila jsem se tomu pohybu a klidně si lehla na polštář. Ucítila jsem objetí a v tu ránu mi bylo jasné, kdo přišel. Babička! Její energie byla cítit celým pokojem. Já se uklidnila a přestala vzlykat.

Cítila jsem se bezpečně a klidně. Spokojeně jsem usnula a nechala si o babičce zdát. Ve snu mě prosila, abych netruchlila a užívala si život. ,,Přišla jsem za tebou, abys věděla, že tu někde pořád jsem,“ zaznělo z jejích úst těsně předtím, než jsem se vzbudila. Když jsem se ráno probrala, místo vedle mě bylo prázdné. Ovšem bylo evidentní, že na něm někdo ležel. Tento nevšední zážitek jsem si nechala pro sebe. I když je mi po babičce smutno, už její odchod vnímám trochu jinak.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Zuzana Zlatohlávková z Dobré ráno, Brno! odhalila soukromí: Ve své chýši praktikuje čínskou medicínu, jehličky píchá i dětem

Zuzana Zlatohlávková z Dobré ráno, Brno! odhalila soukromí: Ve své chýši praktikuje čínskou medicínu, jehličky píchá i dětem

Související články

Další články