Facebook
Instagram
Alžběta se zamilovala do muže a těšila se na společně strávené dny. O tom, že má dceru, věděla, ale netušila, že je po smrti své matky na otce tak fixovaná, že odmítá jakoukoliv jinou ženu po jeho boku. Jaké to je soupeřit s malou holkou, nám povyprávěla Alžběta ve svém příběhu.
S Filipem jsme se seznámili přes mého bratra. Od začátku se mi dost líbil a i když už nejsem mladá holka, zamilovala jsem se jak puberťačka. Bratr mi prozradil, že když se s Filipem bavili, dozvěděl se, že to má stejně.
Jeho dcera nás k sobě nepustí
Věděla jsem, že má Filip dceru Natálii, které je devět let. Rovnou mě upozornil na to, že je velmi žárlivá na jiné ženy, tak ať jí dám čas. Jsem kliďas, takže jsem si říkala, že to nemůže být problém, abychom se neskamarádily. Nejhorší ale bylo zjištění, že její matka zemřela před třemi lety při autonehodě. Vzhledem k tomu, že bylo zrovna léto, naše seznámení jsme naplánovali na koupališti, abych měla možnost si s ní hrát nebo ji vzít na zmrzlinu.
Natálie věděla od začátku, že tam budu také. Hned u pokladny ztropila scénu, že jsem ošklivá a ať jdu domů. Filip jí skoro nic neřekl, jen na mě mávl rukou, abych to přešla. Když se chtěla jít koupat, automaticky jsem se zvedla, že jdu také, ale posadila mě zpět na deku s tím, že mám hlídat věci a že stejně chce být s tátou sama. Cítila jsem, že to bude ještě těžší, než jsem si myslela. Celé odpoledne schválně tahala Filipa někam jinam a mě s sebou nechtěla. Snažila jsem se ji vzít na zmrzlinu, ale ani to nezabralo. Z koupaliště jsem odcházela naprosto otrávená. Filip se sice částečně omluvil, ale přišlo mi, že jenom ze slušnosti.
Dokud se malá neuklidní, nemá vztah smysl
Za dva dny se mi ozval, zdali přijdu k nim na večeři a že až dá Natálku spát, můžeme si pustit nějaký film a dát si víno. Kývla jsem a doufala, že to tentokrát bude lepší. Scénář byl skoro stejný, měla dát na stůl tři talíře, ale dala jen dva se slovy, že jsem se měla najíst doma. Čekala jsem, co s tím Filip udělá. Neřekl jí nic, jen mi talíř podal. Už bylo ale na místě jí vynadat, že takhle se chovat zkrátka nesmí a nebude. Tím, že jí to celé tiše toleroval, získala pocit, že to může dělat dál. U stolu dělala scény, že se nedokáže najíst, když tam jsem, že na to není zvyklá, ať si jdu sednout do chodby. To už jsem se musela ozvat, že nejsem pes, který má sedět někde stranou. Její reakce? Vynucený hysterický pláč, že jsem zlá a že mě tam prostě nechce. Díky bohu se už do toho vložil Filip. Uklidňoval ji tak dlouho, až se nakonec najedla, umyla a šla spát.
Jenže každých deset minut chodila z pokoje, že se tam sama bojí, a tahala Filipa, aby šel už taky spát. Po hodině a půl jsem to vzdala já, o což jí asi zřejmě šlo a rozloučila jsem se. Filipovi jsem ve dveřích řekla, že ho mám ráda, ale dokud se jeho dcera neuklidní, nemá smysl v tom pokračovat. Už týden čekám, zdali zavolá…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
