Facebook
Instagram
Aneta a její sestra Eliška často jezdily za tetou Liběnou. Ta má pověst bláznivky, protože se netají tím, že mluví s mrtvými a prý má ve sklepě ducha. Holky se jejím příběhům tajně smály a dělaly si z nich srandu. Ta je přešla, když u tety v noci slyšely pláč, který vycházel právě ze sklepení...
Se sestrou jsme ještě do nedávna jezdily k tetě na starou chalupu. Večery jsme trávily posloucháním jejích strašidelných příběhů. Žádnému z nich jsem nevěřila. To až když se stalo něco z toho, co teta vyprávěla. Od té doby už na chalupu nechci jezdit.
Teta tvrdila, že má v chalupě ducha vojáka
Příběhům od tety Liběny (45) jsem nikdy nevěřila. Mamka o ní vždycky tvrdila, že je bláznivá. Už jako malá prý byla podivín. Tvrdila, že na hřbitovech vídá nebožtíky, nebo cítí blížící se smrt. Dokonce v dospělosti skončila v psychiatrické léčebně. Ale i po návratu byla stejná. Stejně bláznivá.
Nebyla však nebezpečná. Jen ráda fantazírovala. S mou sestrou Eliškou (15) jsme k ní často jezdily. Pomáhaly jsme na zahradě, uklidily chalupu. A tak trochu dohlížely na tetu. Ta nám na oplátku vařila a po večerech vyprávěla strašidelné příběhy. Třeba o místním hřbitově, kde se prý o půlnoci probouzí nebožtíci a ona s nimi mluví.
Nebo o tom, že když její starší sousedka umírala, přišla se s tetou rozloučit. Vždycky se mi to zdálo přitažené za vlasy, ale teta dávala příběhům takovou barvitost, že mě málem zmátla a já jí to věřila. Při poslední návštěvě nám pro změnu vyprávěla příběh o vojákovi v její chalupě. Tvrdila, že co zemřel, z chalupy neodešel. Měly jsme věřit tomu, že teta žije s duchem vojáka zabitého ve válce...
V noci jsme zaslechly pláč
„Byl to mladý kluk, který padl během druhé světové války," začala tetka své vyprávění. „Tahle chalupa mu svého času sloužila jako úkryt. Tam, kde je dnes obývák, měl ložnici. Když byla vojska blízko, utíkal do sklepa, kde se ukrýval celé týdny," vyprávěla teta tajemně. „A co bylo pak?" zeptala jsem se.
„Byl zastřelen právě v tom sklepě. Občas je z něj slyšet vzlykání a pláč," řekla smutně. To jsme se na sebe se sestrou podívaly a pohledem si řekly, že je teta vážně cvok. Tu noc jsme šly spát do patra a teta zůstala v přízemí. Ještě v posteli jsme si z toho s Eliškou dělaly srandu. „Bubu, tady smutný voják," smály jsme se na celé kolo. A pak jsme ulehly.
Nevím přesně, kolik bylo hodin, ale za okny byla černočerná tma. Slyšela jsem, jak se domem line pláč. Probudila jsem Elišku, abych na to nebyla sama. „Slyšíš ten divný zvuk? Odkud to jde?" zašeptala jsem a znovu se zaposlouchala. „Jdeme se na to podívat," navrhla Eliška. Napadlo nás, že je to teta, takže jsme nahlédly do jejího pokoje. Ona však spokojeně dřímala.
S duchem jsme se setkaly tváří v tvář
„Jde to ze sklepa," řekla jsem tiše. Šly jsme po špičkách, aby dřevěné parkety skřípaly co nejméně. Došly jsme ke dveřím sklepa a zhluboka se nadechly. „Já se bojím," špitla sestra. „Neboj, nic tam není," pronesla jsem trochu nejistě a otevřela dveře. Došly jsme do poloviny schodů, když se na nás vyřítil přízrak muže. „Utíkej," řvala jsem na Elišku.
Vyběhly jsme schody, zabouchly za sebou dveře a rychle zamkly. Z druhé strany někdo mlátil do dveří. Utíkaly jsme do pokoje, kde jsme v objetí skočily do postele a třásly se strachy. Poté jsme zaslechly tetu, jak vstala ze své postele. Usedla ke dveřím sklepa a zjevně utěšovala vojáka, o kterém nám vyprávěla. Po pár minutách jeho křik ustal a bouchání také. „Příště mi raději věřte," pronesla teta, když procházela kolem našich dveří. A pak ulehla do postele. Od té doby jsme k ní už raději nejely. Jen teď víme, že teta není tak úplně blázen a toho ducha tam vážně má.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Související články
